38 C 343/2021-22 — Okresní soud v České Lípě

I. Žaloba se do částky 43 240 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 934,58 Kč a úrokem ve výši 20,74 % ročně z částky 46 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 36 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 800 Kč od 5. 11. 2020 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných vždy do každého 20. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem listopad 2021, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. <b>takto:</b> 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela po přezkoumání schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dne 18. 4. 2019 smlouvu o úvěru a na jejím základě předala žalovanému v hotovosti částku 46 000 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit úrok za dobu trvání smlouvy (sazba 20,74 % ročně) ve výši 7 820 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 9 200 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 26 220 Kč v 80 týdenních splátkách po 1 116 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 11. 2020. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, uhradil pouze částku 9 200 Kč (započteno na úrok a poplatek za hotovostní inkaso splátek). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, přičemž byla žalovaný o postoupení informován. Ke dni postoupení sestávala z nesplacené jistiny ve výši 46 000 Kč, dlužného úroku ve výši 1 514 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 9 200 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 23 326 Kč. 2. Žalovaný při ústním jednání uvedl, že si tehdy půjčil, dostal se do finančních problémů a nemohl splácet. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] uzavřené dne 18. 4. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (č.l. 11 – 12) soud zjistil, že žalovanému byla v hotovosti poskytnuta částka 46 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s administrativním poplatkem ve výši 9 200 Kč, úrokem ve výši 7 820 Kč (zápůjční sazba 32,15 % ročně v případě 80 splátek) a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 26 220 Kč (pojištění Credit Life ani asistenční služby nesjednány), tedy celkovou částku 89 240 Kč v 80 týdenních splátkách po 1 116 Kč, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) při zahrnutí pojištění a asistenčních služeb činila 163,16 %. Současně došlo k refinancování již čerpaného úvěru a žalovanému tak byla vyplacena v hotovosti částka 35 078 Kč. V kartě zákazníka (č.l. 13) byly dle zjištění soudu kromě osobních údajů žalovaného uvedeny výdaje na bydlení (nájem, ověřeno z nájemní smlouvy) 5 500 Kč, osobní výdaje 7 000 Kč a splátky úvěrů, zápůjček či hypoték 9 900 Kč, dále zdroj příjmů ze zaměstnání (ověřeno telefonicky, z pracovní smlouvy a výplatních pásek) 35 186 Kč, výdaje ani příjmy nebyly doloženy žádnou listinou. Dále soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 (z informačního systému ISAS, seznam postoupených pohledávek s pohledávkou za žalovaným ve výši 82 040 Kč na č.l. 20), o čemž byl žalovaný informován spolu s výši dlužné částky 82 040 Kč s příslušenstvím v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021 (č.l. 12, podací lístek na č.l. 18). Žalobkyně dle zjištění soudu vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 87 115,17 Kč ve výzvě k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 13. 5. 2021 (č.l. 16, podací lístek na č.l. 19). 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru žalovanému v hotovosti částku 46 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit žalobkyni spolu s administrativním poplatkem ve výši 9 200 Kč, úrokem ve výši 7 820 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 26 220 Kč, tedy celkovou částku 89 240 Kč v 80 týdenních splátkách, svůj závazek nedodržel a dostal se do prodlení se splácením úvěru. Žalobkyně následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 10. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy úvěru, na kterou vedle ustanovení o.z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnost