38 C 447/2021-23 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou po posouzení její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr uzavřela dne 5. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce a na jejím základě předala žalované v hotovosti částku 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 2 069 Kč, poplatek za zpracování ve výši 3 044 a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 356 Kč v 60 týdenních splátkách po 375 Kč. Sjednané splátky žalovaná nehradil řádně a včas, k 24. 9. 2017 na jistině nesplatila 7 161,17 Kč a na poplatku 8 725,93 Kč, po tomto datu uhradila dalších 9 200 Kč. 2. Žalobkyně při ústním jednání konaném v nepřítomnosti žalované vyjádřila přesvědčení, že soudem zmiňovaná judikatura vyšších soudů nedopadá na tento případ. Jedná se o situace, kdy poskytovatel úvěru nepostupoval do té míry obezřetně a v podstatě ve prospěch zájemce o úvěr tak, jak činila žalobkyně, když velmi podrobně a obsáhle zkoumala majetkové poměry žalované. Úsilí žalobkyně o férovost půjčky vyplývá ze zjišťování adres a kontaktů žalované, vlastnictví movitého a nemovitého majetku, příjmů a výdajů prostřednictvím prověřování dokladů jako nájemní smlouva, pracovní smlouva výplatní pásky, což žalovaná v kartě zákazníka (žádosti o spotřebitelský úvěr) výslovně potvrdila. Svým postupem žalobkyně aprobovala použití zákonných ustanovení na ochranu spotřebitele a je na místě, aby jí byl nárok přiznán, případně aby byla notifikována nikoliv stran žaloby, ale případného ponížení nároku, v něm by se projevila výše zmiňovaná poctivost při sjednání spotřebitelského úvěru. 3. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 5. 12. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s úrokem ve výši 2 069 Kč (zápůjční sazba pro jednanou délku splácení 28 % ročně), poplatkem za zpracování ve výši 3 044 a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč (více než 40 % z výše jistiny pro jednanou délku splácení) v 60 týdenních splátkách po 375 Kč, tedy celkovou částku 22 469, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) činila 234,01. V kartě zákazníka (současně žádost o spotřebitelský úvěr) byl kromě osobních údajů žalované uveden druh bydlení (vlastní), dále zdroj příjmů ze zaměstnání ([příjmení] [anonymizována tři slova]) s doložením pracovní smlouvy a výplatních pásek s celkovou výší všech příjmů 20 584 Kč a odhadované měsíční výdaje 9 200 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 18. 12. 2021, o čemž byla žalovaná informována spolu s výši dlužné částky 10 806,25 Kč v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 a žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 10 618,27 ve výzvě se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 28. 6. 2021. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 9. Soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku zaměřenou na odkup pohledávek za spotřebitelskými úvěry žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z be