35 C 36/2023-11 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhá úhrady částky 11 512,68 Kč jako nesplacené jistiny, kapitalizovaného smluvního úroku, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru a nesplaceného inkasního poplatku (celkem ve výši 13 196,49 Kč), smluvní pokuty ve výši 10 787,38 Kč a úroku z prodlení, to vše z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], když pohledávka na žalobkyni byla postoupena rámcovou smlouvu o postupování pohledávek ze dne [datum], dílčí smlouvou o postoupení pohledávky z [datum], s účinností k témuž dni. Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému v hotovosti poskytnuta částka 30 000 Kč, kterou se zavázal uhradit zpět ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem a poplatky shora uvedenými ve výši 25 776 Kč. Splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost závazku připadla na 19. 12. 2019. Žalovaný dosud uhradil částku 35 500 Kč, která odpovídá 8 řádným splátkám. Tato částka byla věřitelem alokována na jistinu ve výši 18 487,32 Kč a na sjednané příslušenství co do výše 17 012,68 Kč. Žalobkyně dále požaduje úhradu částky 10 787,38 Kč jako smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za dobu od 20. 12. 2019 do 13. 7. 2022. Žalovaný byl před podáním žaloby upomenut o úhradu dne 21. 11. 2022 marně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil žádným způsobem. 3. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. bez přítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se z jednání soudu omluvila a žalovaný se nedostavil bez omluvy. 4. S ohledem na pasivitu žalovaného soud vycházel z listinných důkazů navržených žalobkyní a zjistil ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], že ji žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], přílohou smlouvy č. 1 je předpis splátek. Žalovaný měl podpisem smlouvy stvrdit převzetí hotovosti ve výši 30 000 Kč a zavázat se k úhradě příslušenství úvěru ve výši 25 776 Kč, které je představováno kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 2 888 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 788 Kč a inkasním poplatkem ve výši 5 400 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. K žádosti o úvěr měl žalovaný předložit pracovní smlouvu a výplatní pásky. Ve formuláři je uvedeno, že jeho měsíční příjem činí 28 881 Kč a pravidelné výdaje za nájemní ubytování 3 000 Kč a osobní náklady na potraviny a dopravu 3 410 Kč. Kromě uvedeného má další závazky, které měsíčně splácí částkou 6 596 Kč, a nemá žádnou vyživovací povinnost. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek s dodatkem a smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], potvrzení o úhradě a z oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že pohledávka přešla na žalobkyni, která tím získala aktivní legitimaci ve sporu. Soud konstatoval také upomínku žalobkyně žalovanému k zaplacení žalované částky s poštovním podacím archem. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 6. Na základě uvedených zjištění a citovaných zákonných ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou je nutné posuzovat jako smlouvu spotřebitelskou. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku ve výši 30 000 Kč a žalovaný měl věřiteli z titulu úvěru vrátit částku celkem 55 776 Kč. Vzhledem k tvrzení žalobkyně, která žalovaný nesporoval, má soud za to, že na dluh bylo dosud uhrazeno 35 500 Kč. 7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2. téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ust. § 87 odst. 1 téhož zákona (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Soud se nejprve zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to z pohledu shora citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, účinného v době uzavření smlouvy. Jak bylo uvedeno, poskytovatel úvěru si od žalovaného zřejmě vyžádal informace (doklad nebyl soudu předložen) o výši příjmu, ohledně nákladů žalovaného se spokojil s paušálním stanovením životního minima a uvedením částky 3 000 Kč na bytovou potřebu. Soud má v obecné rovině za to, že žalobkyně nepostupovala s dostatečnou péčí, pokud se nezajímala o skutečné pravidelné životní náklady (obvyklé výdaje) žalovaného. V tomto případě je jednání žalobkyně o to překvapivější, když žalovaný měl již v době uzavření smlouvy vynakládat téměř ¼ svého příjmu na splácení jiného dluhu. Částky vepsané ve formuláři nejsou ničím doložené a vysvětlené, soud je nepovažuje s ohledem na běžnou cenovou hladinu za reálné (zejména u nájemního typu bydlení a dojíždí-li žalovaný z [obec] do [obec] do zaměstnání). S ohledem na popsaný skutkový stav má tak soud za to, že v daném případě nebyla splněna povinnost věřitele řádně a s odbornou péčí posoudit kredibilitu spotřebitele na druhé straně, když neprovedl šetření na základě dostatečných, spolehlivých a přiměřených informací (např. bankovní výpis, nájemní smlouva s předpisem služeb apod.). Úvěr by měl být poskytnut, vyplývá-li z daného případu, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. 9. Shora citovaný zákon spojuje neplatnost smlouvy s uplatněním námitky spotřebitelem. Soud však přes pasivitu žalovaného dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí a smlouva je z tohoto důvodu zcela neplatná, přičemž přihlédl k dlouhodobé judikatuře Ústavního soudu, podle které obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona (viz např. usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, Pl. ÚS 92/06). Dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nebylo pochyb o tom, že důsledkem nesplnění povinnosti věřitele zkoumat řádně úvěruschopnost klienta, byla neplatnost smlouvy. Tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a úpravy spotřebitelských úvěrů. 10. S ohledem na rozsáhlá žalobní tvrzení stran souhrnného poplatku soud dodává, že by měl v případě řádného uzavření smlouvy za opodstatněný požadavek na vrácení dlužné jistiny a úhradu úroku, avšak neshledává důvodným nárok na zaplacení poplatku za vyhodnocení, poskytnutí úvěru a úhradu hotovostního inkasa. Toto ujednání je dle názoru soudu neplatné, protože se příčí dobrým mravům, jak je uvedené v citovaném § 580 o.z. Soud spatřuje rozpor s dobrými mravy ve výši těchto poplatků. Jak je soudu známo z jeho úřední činnosti, tedy z jiných žalob uplatňovaných žalobci za původního věřitele v obdobných věcech, výše takových poplatků je v každém jednotlivém případě různá, zřejmě se odvíjí od výše půjčené částky. Za této situace nelze dovodit, že by poplatky byly