38 C 157/2023-35 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela dne 17. 4. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 20 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný se zavázal spolu se zápůjčkou uhradit částku kapitalizovaný úrok za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 925 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení ve výši 1 895 Kč, úhradu za možnost splácení v hotovosti v místě bydliště ve výši 3 600 Kč. Celkovou částku 37 184 Kč se zavázal žalovaný uhradit do 17. 6. 2021, ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaný dluží podle žalobkyně na jistině 6 718,46 Kč, na úroku z úvěru 232,30 Kč, na poplatcích 4 837,25 Kč, na smluvních pokutách 9 605,78 Kč, žalobkyně dále požaduje kapitalizované úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze 21. 11. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. 2. Opatrovník žalovaného k žalobě uvedl, že žalobkyní tvrzený úrok má být 15% ročně, RPSN ale činí 272%, jedná se tak o lichevní úrok. Žalobkyni lze přiznat pouze jistinu, všechny ostatní platby nad její rámec jsou nemravné a neplatné. Žalovaný uhradil jistinu a navíc 5 390 Kč, žalobu je třeba zamítnout. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 17. 4. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (č.l. 14 - 17) soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s kapitalizovaným úrokem za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 925 Kč, odměnou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení ve výši 1 895 Kč, úhradou za možnost splácení v hotovosti v místě bydliště ve výši 3 600 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 37 184 Kč v ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 272,44% a výpůjční úroková sazba činila 15% ročně. Z přehledu transakcí (č.l. 25) bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni v hotovosti od 18. 4. 2020 do 19. 3. 2021 v 7 platbách celkem 25 396 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 12. 2022 (č.l. 18) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku za ním postoupila dne 21. 11. 2022 žalobkyni; tato skutečnost byla zjištěna i ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 (č.l. 19 -21) a seznamu pohledávek (22-24). Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění ze dne 28. 3. 2023 (č.l. 26-27, podací lístek na č.l. 28) se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávky 24 520,40 Kč. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen,