28 C 18/2021-34 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 22. 10. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 514,40 Kč s příslušenstvím, s tvrzením, že mezi účastníky byla dne 11. 7. 2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala vyplatit žalovanému úvěr ve výši 3 500 Kč na dobu 28 dnů, a žalovaný se zavázal tento úvěr včetně sjednaného administrativního poplatku za úvěr ve výši 1 085 Kč a sjednaného úroku ve výši 29,4 Kč, celkem tedy částku ve výši 4 614,40 Kč uhradit jednorázově k datu sjednané splatnosti úvěru dne 8. 8. 2018. Úvěr byl žalovanému vyplacen na jím uvedený bankovní účet dne 11. 7. 2018, čímž žalobkyně svou povinnost splnila. Z důvodu porušení smluvní povinnosti žalovaným mu byly účtovány další poplatky za upomínky ve výši stanovené v závislosti na délce prodlení, celkem v částce 1 150 Kč. Dále žalobkyně žalovanému v souladu s uzavřenou smlouvou účtovala smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně které je žalovaný v prodlení, v celkové výši 1 750 Kč. 2. Žalovaný se po celé řízení ve věci nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, oba po předchozí omluvě, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř. 4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Jak soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 10. 7. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaný vyslovil svůj souhlas se zněním smlouvy prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku zadáním elektronického kódu v elektronickém rozhraní společností [právnická osoba] provozovaných webových stránek. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 3 500 Kč, a žalovaný se zavázal jej společnosti vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 114 Kč sestávajícího z úroku ve výši 29,40 Kč a administrativního poplatku ve výši 1 085 Kč nejpozději do 28 dnů od odeslání prostředků z úvěru úvěrovanému. Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného šetřením osobních a majetkových poměrů žalovaného na základě jím sdělených skutečností, výplatních listů a dotazem na centrální evidenci exekucí. Dne 11. 7. 2018, jak vyplývá z výpisu z účtu, byla částka ve výši 3 500 Kč poukázána na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol] který je shodný s číslem úvěrové smlouvy, jenž žalovaný označil při uzavírání smlouvy. Žalovaný do data splatnosti úvěru svůj závazek nesplnil. Žalobkyně žalovaného opakovaně upomínala, dne 15. 8. 2018, 22. 8. 2018 a dne 29. 8. 2018 zaslala žalovanému upomínku, za níž vždy vyúčtovala poplatek, za prvou 150 Kč, za druhou 250 Kč a za třetí 350 Kč. Dne 7. 9. 2018 zaslala žalovanému předžalobní výzvu. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, jímž by prokázala, že se jakákoli z upomínek či předžalobní výzva dostala do dispozice žalovaného, proto je za prvou takovou výzvu nutno považovat až samu žalobu, která byla žalovanému doručena na adresu jeho trvalého pobytu dne 19. 11. 2020. 5. Dle § 2395 zák.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o úvěru, byť elektronickými prostředky komunikace na dálku a mechanicky, ale s ohledem na postavení žalovaného coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele. 12. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56), a věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřeb