1 C 162/2021-48 — Okresní soud v Chomutově

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 05. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 774 Kč se zákonným úrokem z prodlení a rovněž tak povinnost nahradit vzniklé náklady řízení s odůvodněním, že dne 26. 9. 2019 žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“), smlouvu o úvěru [číslo] platnou a účinnou ve znění Smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 26. 9. 2019 (dále jen "smlouva"), jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky Smlouvy o úvěru. Na základě Smlouvy poskytlo [anonymizováno] žalovanému úvěr ve výši 3 500 Kč, přičemž se žalovaný zavázal vrátit tuto částku spolu s příslušenstvím do 26. 10. 2019. Žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas. Tímto mu vznikla povinnost zaplatit [anonymizováno] smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Smluvní pokuta je požadována od prvního dne prodlení žalovaného do 25. 10. 2020 z částky dlužné jistiny ve výši 3 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020 s účinností ke dni 20. 11. 2020 převedena na žalobkyni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 4. 12. 2020. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 4 824 Kč a skládala se z nesplacené jistiny ve výši 3 500 Kč, nesplaceného úroku ve výši 0 Kč, nesplacené smluvní pokuty ve výši 1 274 Kč a neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 50 Kč, kterou žalovaný s ohledem na předepsané kategorie ve formuláři návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nazývá úrokem. Částka paušální náhrady na upomínání představuje postoupenou výši poplatku za odeslání písemných upomínek v důsledku prodlení žalovaného. Kapitalizovaný úrok z prodlení je požadován v zákonné výši z dlužné jistiny za dobu po splatnosti dluhu, tedy od 27. 10. 2019 do 8. 11. 2020. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes zaslání předžalobní upomínky žalobkyní. Podáním ze dne 26. 10. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky ve výši 1 324 Kč, neboť důkazy o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje. Po revizi žalovaných částek tak žalobkyně upravila svůj žalobní návrh, a to co do požadovaného příslušenství pohledávky a smluvní pokuty. Jelikož částečné zpětvzetí žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, bylo řízení v rozsahu částečného zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastaveno, tak jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně se k rozhodnutím věci bez nařízení jednání nevyjádřila a žalovaný se k této výzvě taktéž nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. Vzhledem k tomu, že dle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. není přípustné podat proti tomuto rozsudku odvolání, obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 4 o. s. ř. Z oznámení ze dne 4. 12. 2020, které bylo dle poštovního archu odesláno žalovanému dne 7. 12. 2020, vyplynulo, že žalovanému byly oznámeny skutečnosti o postoupení předmětné pohledávky. Dále žalobkyně předložila upomínku zaslanou žalovanému právním zástupcem žalobkyně ze dne 3. 5. 2021, dle poštovního archu odesláno žalovanému dne 5. 5. 2021. Z předžalobní výzvy ze dne 3. 5. 2021 vyplynulo, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě v žalobě uplatněného dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána před podáním žaloby. Žalobkyně rovněž doložila smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou mezi ním a [anonymizováno] a svědčící o postoupení předmětné pohledávky žalobkyni. Konečně pak žalobkyně také doložil smlouvu o úvěru ze dne 26. 9. 2019 podepsanou žalovaným, kde žalovaný prohlásil, že při podpisu smlouvy převzal od žalobkyně v hotovosti 3 500 Kč, tyto se zavázal vrátit do 30 dnů, úvěr byl sjednán jako bezúročný. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: [anonymizováno] poskytlo dne 26. 9. 2019 v hotovosti žalovanému 3 500 Kč oproti podpisu smlouvy o úvěru. Žalovaný v dané souvislosti neuhradil [anonymizováno] či žalobkyni ničeho. Pohledávku za žalovaným postoupilo [anonymizováno] žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno písemností odeslanou dne 4. 12. 2020, následně žalobkyně také zaslal žalovanému předžalobní výzvu. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do požadované výše po učiněném zpětvzetí. Z provedeného dokazování vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti 3 500 Kč při podpisu smlouvy o úvěru. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný netvrdil a tím méně prokázal, že by žalobci či jeho právnímu předchůdci cokoliv v dané souvislosti uhradil. Z provedeného dokazování, a žalobkyně konečně ani v žalobě takovou skutečnost netvrdil, nevyplynulo, že by se jeho právní předchůdce zabýval schopností žalovaného úvěr splácet. Je pravdou, že zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Je rovněž nutno připustit, že s ohledem na bezúročnost úvěru by bylo nutno na daný právní vztah aplikovat § 5 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, jenž stanoví aplikaci daného zákona pouze v omezené míře, nevztahuje se tedy na něj právě již zmiňované ustanovení § 86 a 87 zmíněného zákona o povinnosti zkoumat schopnost splácet úvěr. Je nicméně zřejmé, že daný právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným splňuje parametry spotřebitelského úvěru, když se jedná o vztah mezi d