16 C 187/2022-25 — Okresní soud v Chomutově

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 9.782,09 Kč s úrokem ve výši 824,38 Kč a s úroky z prodlení ve výši 352,73 Kč a ve výši 8,5% ročně z částky 9.106,47 Kč od 29.4.2022 do zaplacení. Svůj nárok opřela o skutečnost, že žalobkyně zavřela s žalovaným dne 24.2.2020 smlouvu o úvěru, kde se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 1.044,49 Kč počínaje dnem 15.3.2020. Strany si ve smlouvě dohodly úrok ve výši 22,70% ročně. Nedílnou součástí smlouvy je sazebník poplatků. Žalobkyně dne 24.2.2020 úvěr žalovanému poskytla bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Žalobkyně prohlásila úvěr dopisem ze dne 18.10.2021 za okamžitě splatný z důvodu, že žalovaný porušil svou splátkovou povinnost. Žalovaný dluží jistinu ve výši 8.282,09 Kč, úrok z dlužné jistiny ve výši 824,38 Kč, smluvní poplatky ve výši 1.500 Kč, úroky z prodlení kapitalizované ke dni 28.4.2022 ve výši 352,73 Kč a úroky z prodlení od 29.4.2022 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena dne 13.7.2022. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání V podání ze dne 26.8.2022 žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil ve splátkách celkem částku 15.906,54 Kč. Žalobkyně posuzovala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr na základě žádosti o úvěr, informací zjištěných dotazem do interních a externích databází, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR. Příjem žalovaného byl posuzován na základě potvrzení o výši příjmu. Žalobkyně dále posuzovala schopnost žalovaného splácet na základě disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu vycházela z částky životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011Sb. a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zák.č. 117/1995Sb., která vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Žalobkyně má za to, že posuzovala schopnost žalovaného splácet s odbornou péčí a v souladu se zákonem stanovených podmínek. <b>Soud má za prokázané tyto skutečnosti:</b> V žádosti o úvěr žalovaný uvedl své osobní údaje, druh bydlení – vlastní dům/byt, datum nastěhování [datum], rodinný stav: druh. Uvedl zaměstnavatele, pracovní poměr od [datum] na dobu neurčitou. Průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce – 34.736 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti 60.000 Kč, počet zdrojů příjmů 1. Ostatní nezbytné měsíční náklady 0, jiné měsíční splátky 0, počet vyživovaných osob 0. Žádost je podepsaná žalovaným dne 1.2.2018. Podle potvrzení o výši příjmu ze dne 24.2.2020 činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za 3 měsíce 34.736 Kč. Podle smlouvy o úvěru [anonymizováno] půjčka ze dne 24.2.2020 má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč s datem čerpání 24.2.2020. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky formou 24 měsíčních anuitních splátek (platba se skládá z jistiny a úroku) ve výši 1.044,49 Kč. Měsíční splátky jsou splatné k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15.3.2020. Roční úroková sazba činí 22,7%, RPSN činí 24,67%. Celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit, činí 26.188,09 Kč. Žalovaný se zavázal platit poplatky. Z výpisu z běžného účtu ze dne 28.2.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 20.000 Kč dne 24.2.2020. Dopisem ze dne 20.10.2021 má soud za prokázané, že žalobkyně v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásila úvěr žalovaného za splatný ke dni 18.10.2021. Celková dlužná částka činí 10.885,22 Kč (nesplacená jistina – 8.482,09 Kč, smluvní úrok ke dni prohlášení splatnosti – 824,38 Kč, úroky z prodlení ke dni prohlášení – 78,75 Kč, dlužné měsíční poplatky za vedení úvěrového účtu a dlužné náklady za upomínání – 1.200 Kč, náklady upomínání – 300 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného uhradit dlužnou částku do 3.11.2021. Předžalobní výzvou k plnění vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k úhradě dluhu ve výši 10.959,20 Kč. <b>Soud proto za nesporný považuje tento skutkový stav:</b> Smlouvou o úvěru ze dne 24.2.2020 žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč Částku ve výši 20.000 Kč čerpal žalovaný dne 24.2.2020. Protože žalovaný neplnil podmínky uzavřené smlouvy řádně a včas, žalobkyně v souladu s uzavřenou smlouvou dopisem ze dne 20.10.2020 zesplatnila celý dluh najednou ke dni 18.10.2021. Žalobkyně požadovala uhradit po žalovaném nesplacenou jistina ve výši 8.482,09 Kč, smluvní úrok ke dni prohlášení splatnosti ve výši 824,38 Kč, úroky z prodlení ke dni prohlášení ve výši 78,75 Kč, poplatky za vedení úvěrového účtu a dlužné náklady za upomínání ve výši 1.200 Kč, náklady upomínání ve výši 300 Kč. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na úhradu úvěru zaplatil celkem částku 15.906,54 Kč. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňova