16 C 410/2021-35 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 15.487,98 Kč s úrokem ve výši 1.539,07 Kč a ve výši 23,99% ročně z částky 14.758,98 Kč od 16.5.2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 14.758,98 Kč od 16.5.2020 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba] dále jen banka) dne 12.7.2019 uzavřela s žalovaným smlouvu o vydání kreditní karty [číslo] která je smlouvou o úvěru. Banka se zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec do výše 15.000 Kč a žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 23,99% ročně. Současně byl žalovaný povinen hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty. Banka žalovanému kreditní kartu vydala a poskytla mu úvěrový rámec. Žalovaný svou povinnost úvěr splácet neplnil. Dopisem ze dne 17.12.2019 banka přistoupila k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěrového rámce ve výši 14.758,98 Kč, z dlužného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1.539,07 Kč, z poplatků ve výši 729 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27.5.2020 došlo k postoupení pohledávky ze společnosti [právnická osoba] na [právnická osoba] a.s. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9.6.2020 došlo k postoupení pohledávky ze [právnická osoba] a.s. na žalobce. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. [rok] došlo k postoupení pohledávky ze společnosti [právnická osoba] na [právnická osoba] a.s. Smlouvou o postoupení pohledávek postoupila I- [právnická osoba] pohledávku na žalobce. Dopisem ze dne 14.9.2020 bylo postoupení pohledávky na [právnická osoba] a.s. oznámeno žalovanému. Dopisem ze dne 24.9.2020 bylo postoupení pohledávky na žalobce a.s. oznámeno žalovanému. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena prostřednictvím dožádaného Okresného súdu Michalovce. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání v případě, že soud shledá, že dokládané skutečnosti jsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu vyhověno. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání V podání ze dne 7.7.2022 žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce při schvalování úvěru vycházel z informací poskytnutých bance klientem v návrhu na uzavření smlouvy. Žádost klienta byla hodnocena individuálně. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Při hodnocení banka porovnala příjem klienta a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů. Žalovaný vyčerpal částku 17.027,05 Kč a na předmětný úvěr ničeho neuhradil. <b>Soud má za prokázané tyto skutečnosti:</b> Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že byla provedena kontrola insolvenčního rejstříku – bez záznamu, kontrola databáze neplatných dokladů – doklad nenalezený v databázi MV, kontrola interního Black listu – bez záznamu, vyhodnocení externích úvěrových registrů: BRKI/NRKI – jen pozitivní úvěrová historie, bez negativního záznamu, SOLUS – nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Hodnocení klienta je individuální, banka vycházela z příjmu, který žalovaný deklaroval do žádosti ve výši 17.000 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty EASY [číslo] soud zjistil, že žalovaný podepsal dne 12.7.2019 žádost o vydání kreditní karty s úvěrovým limitem 15.000 Kč s roční úrokovou sazbou 23,99%, RPSN 26,72%. V žádosti žalovaný uvedl bydliště, že je svobodný, základní vzdělání, pracovní zařazení – zaměstnanec s uvedením zaměstnavatele. Uvedl, že bydlí ve vlastním domě/bytě. Jako svůj čistý měsíční příjem uvedl částku 17.000 Kč. Z protokolu o převzetí kreditní karty ze dne 19.7.2019 soud zjistil, že žalovaný převzal kreditní kartu. Podle souhrnného výpisu pohybů na účtu žalovaný vyčerpal v období od 19.7.2019 do 27.7.2019 celkem částku 14.757,97 Kč. Poplatky za úvěr činí 229 Kč, za zaslání první upomínky žalovaný dluží 500 Kč a úroky činí částku 1.539,07 Kč. Dopisem ze dne 19.12.2019, označeným jako okamžitá splatnost kreditní karty, adresovaným žalovanému banka prohlásila, že z důvodu řádného a včasného nezaplacení finančních závazků prohlašuje všechny závazky žalovaného za okamžitě splatné ke dni 17.12.2019. Dluh činí částka 17.027,05 Kč. Dopisem ze dne 14.9.2020 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky na [právnická osoba] a.s. Dopisem ze dne 24.9.2020 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobce. Výzvou ze dne [číslo] vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 23.749,98 Kč a současně byl upozorněn na možnost soudního vymáhání. <b>Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:</b> Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce výše uvedenou smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 15.000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet. Žalovaný v období od 19.7.2019 do 27.7.2019 vyčerpal celkem částku 14.757,97 Kč. Protože žalovaný neplnil podmínky uzavřené smlouvy řádně a včas, právní předchůdce žalobce dopisem ze dne 19.12.2019 zesplatnil celý dluh najednou ke dni 17.12.2019. Právní předchůdce žalobce požadoval uhradit po žalovaném částku 17.027,05 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným z předmětného úvěru byla postoupena žalobci, což bylo žalovanému oznámeno. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěr