18 C 193/2021-29 — Okresní soud v Chomutově

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 484 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 22. 7. 2019 mezi žalobkyní a žalovaným. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně kontrolovala žalovaného v externích registrech ([příjmení], NRKI,CEE, ISIR), kdy žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 21 000 Kč, jeho výdajů na domácnost ve výši 6 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti 6 800 Kč. Úvěr ve výši 3 000 Kč byl žalovanému zaslán dne 22. 7. 2019 na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr zaplatit spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 99 Kč. Žalovaný uhradil od 13. 8. 2019 do 17. 3. 2020 celkem částku ve výši 1 790 Kč. Žalovaný požaduje úhradu jistiny ve výši 2 245 Kč. Dále kromě uvedené jistiny požaduje poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 99 Kč, poplatek za bezpečností splátku 693 Kč, poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 147 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč. Přes upomínku zástupce žalobkyně žalovaný dluh nezaplatil. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Dle ustanovení § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila, žalovaný se nevyjádřil k výzvě, zda souhlasí s postupem dle shora uvedeného ustanovení, a proto soud dle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal. Soud na základě shora uvedeného rozhodl podle předložených listinných důkazů bez nařízení jednání. 5. Z důkazů předložených žalobkyní má soud za prokázaný tento skutkový stav: Dne 22. 7. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla dne 22. 7. 2019 úvěr ve výši 3 000 Kč se splatností dne 20. 4. 2020. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně kontrolovala žalovaného v externích registrech ([příjmení], NRKI,CEE, ISIR), kdy žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 21 000 Kč, jeho výdajů na domácnost ve výši 6 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti 6 800 Kč, k těmto skutečnostem však žalobkyně nepředložila žádné relevantní důkazy. Žalovaný uhradil žalobkyni od 13. 8. 2019 do 17. 3. 2020 celkem částku ve výši 1 790 Kč. Žalobkyně v žalobě požaduje celkem částku ve výši 3 484 Kč s příslušenstvím. Přes upomínku zástupce žalobkyně žalovaný dluh nezaplatil. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSU“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 ZSU, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Dle § 78 odst. 1 a odst. 2 písm. b) ZSU poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. 10. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Dle § 1968 o.z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 12. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 13. Soud dospěl po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu k závěru, že žalobkyně a žalovaný měli v úmyslu uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o.z. Žalovaný ve vztahu k žalobkyni vystupoval jako spotřebitel, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Žalobkyně však při uzavírání smlouvy o úvěru dle názoru soudu nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, čímž porušila ust. § 86 odst. 1 ZSU. Následkem této skutečnosti je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 ZSU neplatná a poskytnuté plnění musí být vráceno v režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 odst. 2 o.z. 14. K tomuto svému závěru o neplatnosti Smlouvy soud uvádí, že ačkoliv dikce ust. § 87 odst. 1 ZSU navozuje dojem, že porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost poskytovatelem způsobuje toliko relativní neplatnost samotné úvěrové smlouvy, z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019 a rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 C -679/18, OPR-Finance vs GK, jednoznačně vyplývá, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlédne i bez návrhu. 15. Ohledně rozsahu posouzení úvěruschopnosti dle § 86 odst. 1 ZSU lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. [spisová značka] nebo [spisová značka]), Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. [spisová značka]), Ústavního soudu ČR (např. nález sp. zn. III ÚS 4129/18) a Finančního arbitra (např. nález č. j. [spisová značka] [číslo] a nález [spisová značka] [číslo] - 21), dle níž není z pohledu § 86 odst. 1 ZSU dostatečné vycházet pouze z informací získaných od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, proto má věřitel povinnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, vychází-li pouze z nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Mezi požadavky odborné péče přitom dle § 78 ZSU patří i to, že pokud při posuzování úvěruschopnosti poskytovatel úvěru vychází z určitých podkladů, pořídí si jejich kopie nebo jinak zachytí jejich obsah. Pokud tak poskytovatel neučiní, sám se vystavuje zvýšenému riziku, že v případném sporu se spotřebitelem nebude schopen splnění své zákonné povinnosti prokázat. Přesně tato situace přitom nastala v projednávané věci. Ze strany žalobkyně, jako poskytovatele úvěru, tak došlo toliko k ryze formálnímu splnění požadavku zkoumání úvěruschopnosti žalované, nikoliv tedy v rozsahu a kvalitě předpokládané ZSU, kdy žalobkyně údaje od žalovaného žádným způsobem neověřila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí a dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, jež měla být smlouvou o úvěru dle § 2395 o.z., je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZSU. Žaluje-li tak žalobkyně na náhradu za to, co žalovanému poskytla, ač nevznikla platná a účinná smlouva, soud bez dalšího posoudí, zda má žalobkyně právo na vrácení plnění podle úpravy bezdůvodného obohacení dle § 2991 o.z. 16. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 3 000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a jiný důvod poskytnutí peněz nebyl tvrzen, žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu) ve vý