28 C 281/2021-49 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 4. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovaného zavázal k zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaným byla dne 25. 2. 2018 elektronicky prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena Smlouvy o úvěru [číslo] na jejímž základě byly žalovanému bankovním převodem poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně částku 8 016 Kč, tj. jistinu navýšenou o poplatek za poskytnutí úvěru do 28. 3. 2018. Žalovaný své povinnosti řádně neplnil, když na svůj závazek plnil pouze částkou 836,76 Kč, která byla alokována na poplatek za poskytnutí úvěru. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 7 197,24 Kč a skládala se z nesplacené jistiny 6 000 Kč a nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 1 179,24 Kč. Žalovaný i přes výzvu dále ničeho neuhradil. 2. Podáním doručeným soudu dne 31. 1. 2022 vzala žalobkyně žalobu co do požadavku na 1 179,24 Kč zpět. Soud proto podle § 96 odst. 2 o.s.ř. v dotčené části řízení zastavil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí písemné omluvě svého zástupce, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti stran dle § 101 odst. 3 o.s.ř. 4. Z provedených důkazů má soud za prokázaný tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že se předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný jako dlužník pomocí prostředků komunikace na dálku dohodli, že společnost žalovanému poskytne neúčelový úvěr ve výši 6 000 Kč převodem na bankovní účet č. [bankovní účet] a žalovaný úvěr společnosti vrátí v základní době splatnosti do 28. 3. 2018 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 016 Kč. Zadáním hesla žalovaný potvrdil, že s obsahem smlouvy souhlasí a dne 26. 2. 2018 mu byla poukázána částka ve výši 6 000 Kč. 6. Plní-li účastník nedostatečně svou povinnost tvrzení a důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), nemůže být odsouzen k neúspěchu bez toho, aby byl soudem poučen o následcích nesplnění procesních povinností (§ 118a o.s.ř.). Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/10 však upravuje ustanovení § 118a o.s.ř. jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o.s.ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o.s.ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). V projednávané věci, kdy soud jen z dosavadních tvrzení žalobkyní předložených listin nemohl mít za to, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a pro nepřítomnost žalobkyně, potažmo jí zvoleného zástupce u jednání, nemohl být nedostatek žalobních tvrzení a důkazní aktivity zhojen cíleným poučením strany žalující, soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně tvrzené skutečnosti o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru s konkrétním obsahem Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 1751 odst. 1 ObčZ část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. 8. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěru jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 12. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 13. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla elektronicky, pomocí prostředků komunikace na dálku, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, ale s ohledem na postavení žalované coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele. 14. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56), a věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebi