31 C 183/2022-43 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného úvěru, který právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] žalovanému poskytla dle smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 29. 7. 2019, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal sjednaným způsobem splatit, což však neučinil. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že ji ověřovala na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v databázích, uvedla však, že zjištěné důkazy o provedených kontrolách nearchivuje. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 14. 11. 2022, k němuž se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se z jednání omluvila). Soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise. 4. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 29. 7. 2019 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve 22 měsíčních splátkách po 2 916,41 Kč včetně úroku 56,72 % ročně. Podle výpisů z účtu předchůdkyně žalobkyně zaslala částku 50 000 Kč na účet žalovaného, ze kterého před tím posílal verifikační platbu 1 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou ze dne [datum], což žalovanému oznámila dopisem ze dne 17. 9. 2021 odeslaným téhož dne spolu s předžalobní upomínkou. Žádné důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní předloženy ani označeny nebyly, přičemž svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 29. 7. 2019 s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 50 000 Kč, ze které žalovaný dosud nic neuhradil. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následující o. z., na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně nepředložila soudu žádný důkaz o tom, zda vůbec a případně jak probíhalo zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Soud tak nemá za prokázané, že by předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Porušení této povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a smluvních pokut. Tím, že žalovaný od předchůdkyně žalobkyně obdržel částku 50 000 Kč, vzniklo mu v této výši bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které byl podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat, což dosud ani z části neudělal a zbývá mu tak uhradit 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 17. 10. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 18. 10. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení, který však žalobkyně bez existence právního důvodu uplatnila již od 8. 9. 2021. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše popsaných důvodů ve výroku III. rozsudku zamítl. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 3 468 Kč (po zaokrouhlení), která odpovídá 83 % z celkové výše nákladů řízení žalobkyně (4 178 Kč). Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a z nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis a podání žaloby), z částky 150 Kč za jednoduchou předžalobní výzvu, včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 220,50 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 91,5 % (výrok II.) z celého předmětu řízení (včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí), žalovaný v rozsahu 8,5 % (zamítavý výrok III.), a proto žalobkyni náleží 83 % z celkové výše náhrady nákladů 4 178 Kč. V dané věci bylo řízení zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč.