31 C 320/2021-60 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 134 742,46 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který žalovanému v částce 171 500 Kč poskytla dle úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 24. 8. 2017, který se žalovaný zavázal splatit ve sjednaných 72 měsíčních splátkách po 3 977 Kč, což však neudělal, neboť celkově uhradil jen 151 428 Kč. Žalovaná částka sestává z dlužných splátek do zesplatnění 20 775 Kč, z jistiny po zrušení smlouvy ve výši 99 647,44 Kč, smluvní pokuty ve výši 13 313,02 Kč, úroku z prodlení ve výši 807 Kč a nákladů na odeslání oznámení o zesplatnění 200 Kč. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného uvedla žalobkyně, že u žalovaného provedla lustrace v interních i externích registrech počítala (mimo jiné) s měsíčním příjmem na pozici administrativního pracovníka ve spol. [jméno] [příjmení] 23 000 Kč a výdaji na bydlení ve výši 6 000 Kč, tj. s disponibilním příjmem po zohlednění splátky poskytovaného úvěru ve výši 7 323 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 30. 3. 2022, k němuž se dostavila jen zástupkyně žalobkyně, a proto soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise. Smlouvou o úvěru ze dne [číslo] ze dne 24. 8. 2017 (včetně úvěrových podmínek) žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 171 500 Kč na nákup vozidla VW Passat s pořizovací cenou 245 000 Kč, na kterou žalovaný přímo uhradil 73 500 Kč Smlouvu za žalobkyni uzavřela spol. [právnická osoba] na základě smlouvy o obchodním zastoupení [číslo] ze dne 17. 8. 2017. Úvěr se žalovaný zavázal splatit v 72 měsíčních splátkách po 3 977, jak dále vyplývá i z předpisu splátek. Zakoupené vozidlo žalovaný převzal dne 24. 8. 2017. V úvěrové smlouvě bylo mimo jiné uvedeno, že žalovaný pracuje jako administrativní pracovník u [jméno] [příjmení] s čistým měsíčním příjmem 23 000 Kč a výdaji na bydlení ve výši 6 000 Kč. K příjmům i výdajům žalovaného, stejně jako k tvrzeným lustracím žalovaného v interních a externích registrech žalobkyně neoznačila ani nedoložila žádný důkaz i přes písemnou výzvu soud před jednáním a poskytnuté poučení při jednání ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. Podle přehledu splátek žalovaný celkově uhradil částku 151 428 Kč. Dopisem ze dne 13. 1. 2021 byl celý úvěr zesplatněn ke dni 2. 2. 2021 a dopisem ze dne 25. 1. 2021 žalobkyně odstoupila od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která byla obsažena v úvěrové smlouvě. Dopisem ze dne 29. 4. 2021 odeslaným téhož dne právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní upomínku. 4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně na základě výše uvedené smlouvy o úvěru dne 24. 8. 2017 poskytla žalovanému částku 171 500 Kč, ze které žalovaný dosud celkově splatil 151 428 Kč. Žalobkyně řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěru neprokázala. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovaným sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť nedoložila žádné doklady o příjmech, výdajích a případných závazcích žalovaného, takže není zřejmé, z čeho konkrétně žalobkyně vycházela při závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalovaného pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalované úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalovaný tak není povinen plnit ani další sjednané závazky z neplatné smlouvy. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 171 500 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť se jedná o plnění z neplatného právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Na tuto částku žalovaný dosud celkově splatil 151 428 Kč, takže žalovanému zbývá vydat bezdůvodné obohacení v částce 20 072 Kč. Žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 23. 2. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 24. 2. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. Soud proto žalobě co do částky 20 072 Kč spolu s úrokem z prodlení od prokázané doby prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku a ve zbytku žalobu s odkazem na shora uvedené ve výroku II. zamítnul. 10. Přestože byl žalovaný ve věci převážně úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly, soud proto ve výroku III. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.