24 C 355/2022-33 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 22. 6. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými a dále spolu s náklady na uplatnění pohledávky ve výši 2 500 Kč. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 30. 10. 2020 pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu [webová adresa]) smlouvu o zápůjčce, na základě, které žalované poskytla převodem na účet částku 10 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek ve výši 3 250 Kč, a to do 29. 11. 2020. Žalovaná však dosud neuhradila ničeho, proto žalobkyně požaduje náklady vynaložené v souvislosti s prodlením žalované ve výši 2 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. Ohledně uplatněného nároku na náklady spojené s uplatněním pohledávky soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 1 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. K tomu je nutno dodat, že poučení ve smyslu § 118a o.s.ř. jsou výsadou účastníků při jednání přítomných, na čemž nemění ničeho ani skutečnost, že ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Soud proto z provedených důkazů k tomuto nároku nečinil žádná skutková zjištění, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost navrženými důkazy prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 155/2012). Žalobkyně se omezila na konstatování, že náklady spojené s uplatněním pohledávky činí 2 500 Kč a nejsou nijak nepřiměřené, avšak již neuvedla, kde a za jakých podmínek si účastnice měly možnost účtovat tyto položky sjednat. 4. Z listiny nazvané smlouva o zápůjčce soud zjistil, že je datována 30. 10. 2020 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalované převodem na účet 10 000 Kč a žalovaná do 29. 11. 2020 tuto částku vrátí a zaplatí poplatek ve výši 3 250 Kč. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalované. U jména žalované je pouze uveden PIN kód: [číslo]. 5. Z potvrzení o platbě a částečného výpisu z účtu soud zjistil, že žalobkyně dne 30. 10. 2020 převedla na účet žalované částku 10 000 Kč. 6. Z jednotlivých upomínek soud zjistil, že jsou adresovány žalované a žalovaná je zde upomínána o úhradu dluhu podle smlouvy o úvěru ze dne 30. 10. 2020. 7. Z dopisu ze dne 31. 1. 2022 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně žalovanou vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy ze dne 30. 10. 2020 ve výši 19 858 Kč s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis žalobkyně žalované odeslala 1. 2. 2022. 8. Ze všeobecných obchodních podmínek soud pro níže vyložený právní názor již žádná skutková zjištění nečinil. 9. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, mohl soud pouze uzavřít, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalované, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jejího účtu a dne 30. 10. 2020 jí na tento účet převedla 10 000 Kč. 10. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o zápůjčce prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení listiny nazvané smlouva o zápůjčce a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou žalobkyně komunikovala, je právě žalovaná v této věci. Je rovněž nutno dodat, že samotný PIN kód, bez doložení skutečnosti, že byl přidělen právě žalované (tedy bez dalšího ověření totožnosti) nelze považovat ani za prostý elektronický podpis. 11. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovanou (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 12. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově již 29. 11. 2020, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření. 13. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu. 14. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od p