31 C 274/2022-94 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 49 501,57 Kč s příslušenstvím s tím, že uzavřela s žalovaným dne 16. 4. 2021 úvěrovou smlouvu, na základě které umožnila žalovanému čerpat revolvingový úvěr do limitu 47 978 Kč. Žalovaný za dobu trvání smlouvy načerpal částku 64 882,23 Kč, které se zavázal splatit spolu s úroky a s poplatky prostřednictvím sjednaných měsíčních splátek, což řádně a včas neučinil, a proto žalobkyně celou pohledávku zesplatnila ke dni 23. 5. 2022. Žalovaný dosud na svůj dluh uhradil částku 21 178,34 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 13. 3. 2023, k němuž se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se omluvila). Soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, a zjistil z nich následující skutečnosti: Úvěrovou smlouvou ze dne 16. 4. 2021, jejíž součástí byly úvěrové podmínky a rámcová pojistná smlouva s pojistnými podmínkami, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr s opakovaným čerpáním až do ve výše 47 978 Kč, který se žalovaný zavázal s úroky ve výši 26,28 % ročně splatit v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky. Ve smlouvě a v úvěrové kartě žalovaného byl uveden jeho příjem ze zaměstnání ve výši 19 000 Kč měsíčně a příjem ostatních členů domácnosti 70 000 Kč, bez vyživovaných dětí a bydlení u rodičů. Měsíční výdaje domácnosti 25 000 Kč. Příjem žalovaného ve výši 17 804 Kč měsíčně byl doložen potvrzením zaměstnavatele. Dle úvěrové zprávy žalovaný v únoru 2021 a červenci 2020 žádal o úvěry a v obou případech byla jeho žádost odvolána. Žalobkyní tvrzená výše čerpání úvěru je doložena výpisem čerpání a splátek, podle něhož žalovaný dosud splatil 21 178,34 Kč. Dopisem ze dne 23. 5. 2022 byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru. Dopisem ze dne 17. 6. 2022 (odeslaného právním zástupcem žalobkyně dle podacího archu dne 20. 6. 2022) byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky před zahájením řízení. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně na základě předmětné úvěrové smlouvy poskytla žalovanému celkovou částku 64 882,23 Kč, na kterou žalovaný dosud uhradil 21 178,34 Kč. Přestože žalobkyně částečně zkoumala příjmy a závazky žalovaného, neprokázala zda, na základě čeho a jak konkrétně zkoumala jeho úvěruschopnost, a to zejména jeho výdaje. 4. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 5. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 7. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovaným sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť doložila jen část dokladů o příjmech a žádné doklady o jeho výdajích, takže není zřejmé, z čeho konkrétně žalobkyně vycházela při závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalovaného pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalované úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalovaný tak není povinen plnit ani další sjednané závazky z neplatné smlouvy. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 64 882,23 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť se jedná o plnění z neplatného právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Na tuto částku žalovaný dosud uhradil 21 178,34 Kč, takže mu zbývá uhradit 43 703,89 Kč. Žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 7. 2. 2023, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 8. 2. 2023, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. Soud proto žalobě co do částky 43 703,89 Kč s příslušenstvím od počátku doloženého prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku a ve zbytku žalobu s odkazem na shora uvedené ve výroku II. zamítl. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku III. rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná (úspěch žalobkyně po započtení požadovaného – nepřiznaného – příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí v rozsahu 70 % a úspěch žalovaného v rozsahu 30 %), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 862 Kč (po zaokrouhlení), což odpovídá 40 % z jejich celkové výše 4 654 Kč. Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 476 Kč a nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 49 501,57 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a § 14b a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč. V dané věci se přitom jedná o řízení zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč.