8 C 26/2023-34 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 13 180,23 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 17.9.2020 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že nabyl pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 18.3.2021 se společností [právnická osoba], [IČO], jako původním věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 17.8.2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 6 300 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 16.9.2020. Žalovaný úvěr nesplatil, stejně tak sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 880,23 Kč, a to i přes následné upomínání. Předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetu, před jejím uzavřením byla prověřena schopnost žalovaného úvěr splatit, a to lustrací databází. 2. Žalobce se z jednání soudu omluvil, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora) bez omluvy nedostavil, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Z potvrzení o platbě vyplynulo, že shora uvedená společnost převedla dne 17.8.2020 částku 6 300 Kč na účet č. [bankovní účet]. Dále žalobce doložil předžalobní upomínku adresovanou žalovanému právním zástupcem žalobce včetně oznámení o postoupení pohledávky, které byly dle připojeného podacího lístku žalovanému dne 20.1.2022 odeslány. Ze smlouvy o postoupení pohledávek shora specifikované vyplynulo, že shora uvedená společnost postoupila žalobci pohledávky, mj. i za žalovaným. Žalobce rovněž doložil žalovaným nepodepsané listiny, a to smlouvu o úvěru a formulář s informacemi o úvěru. 4. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: [právnická osoba] poskytla dne 17.8.2020 žalovanému 6 300 Kč. Pohledávku za žalovaným postoupila zmíněná společnost žalobci, jak je shora uvedeno, ten v zásilce odeslané dne 20.1.2022 žalovaného vyzval k zaplacení a zmíněná společnost mu oznámila postoupení předmětné pohledávky. 5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 7. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 10. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. 11. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému 6 300 Kč, ovšem po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že nebyl prokázán žádný právní titul k takovému úkonu. Pro úplnost je třeba zmínit, že i listina označená žalobcem jako potvrzení o platbě prokazující poskytnutí výše uvedené částky mezi zmíněnými subjekty nevykazuje přílišné formální obsahové kvality a soud přistoupil k výše uvedeným závěrům o jejich obsahu jen s přihlédnutím k naprosté procesní pasivitě žalovaného. Z žádného provedeného důkazu však ani při zohlednění této pasivity a při přihlédnutí k nerozporovaným tvrzením žalobce nevyplývá, že by žalovaný provedl jakýkoliv relevantní úkon směřující k uzavření smlouvy o úvěru s žalobcem tvrzeným obsahem. Bylo pouze prokázáno, že žalobce disponuje identifikačními údaji žalovaného a vzorem smlouvy, aniž by bylo jakkoli doloženo, že tyto údaje právnímu předchůdci žalobce sdělil žalovaný a jakým způsobem. Nebylo tak nijak prokázáno, že by se úvěrová smlouva doložená žalobcem dostala do sféry dispozice žalovaného a ten následně vyjádřil, ať již jakýmkoliv způsobem, vůli tuto smlouvu uzavřít. Skutečnosti nyní uvedené jsou dle názoru soudu pro takový závěr nedostatečné, svou neúčastí při jednání soudu se žalobce vzdal možnosti být vyzván k doplnění důkazů (§ 118a odst. 3 o.s.ř.). 12. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o SP“), viz § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalované splácet úvěr jeho právní předchůdce zabýval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP, nicméně k této skutečnosti žádné důkazy nedoložil, a proto by soud i z tohoto důvodu musel předmětnou smlouvu shledat neplatnou. Je pravdou, že zákon o SP v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o SP) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). 13. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému 6 300 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky odeslaném dne 20.1.2022. Toto je třeba považovat dle § 573 občanského zákoníku za doručené třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 25.1.2022, jelikož pak žalovaný bez zbytečného odkladu v následující den neplnil, je od následujícího dne s úhradou ze smlouvy v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobce od shora uvedeného data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl. 14. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.