21 C 207/2021-109 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobci se svou žalobou doručenou soudu dne 24.6.2021 domáhali vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 100 000 Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí – usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27.3.2015 č.j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , na jehož základě byli žalobci následně postaveni před soud pro spáchání přečinu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci dle § 352 odst. 2 tr. zákoníku a projev sympatií k hnutí směřujícím k potlačení práv a svobod člověka dle § 404 tr. zákoníku, tedy pro trestné činy zvláště zavrženíhodné. Trestní řízení bylo vedeno pod sp. zn. 47 T 131/2016 a bylo skončeno usnesením ze dne 2.7.2020 č.j. 47 T 131/2016-343 tím, že věc byla dle § 222 odst. 2 tr. řádu postoupena k projednání a rozhodnutí před Komisi pro projednání přestupků Statutárního města Chomutova. Žádný ze žalobců nikdy předtím nebyl soudně projednáván. Žalobci již v přípravném řízení namítali, že v dané věci nedošlo k řádnému hodnocení důkazů, že došlo již při zahájení trestního stíhání k porušení základních zásad trestního řízení ve světle zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zásady hodnocení důkazů a zásady presumpce neviny, která zakotvena v ústavním pořádku ČR. Jejich slovům však nebylo dopřáno sluchu. Následně bylo žalobcům dáno v plném rozsahu zcela zapravdu a rozhodnuto tak, jak uvedeno ve výše uváděném rozhodnutí, tedy věc byla odevzdána k projednání přestupku, tedy i orgány činné v trestním řízení dospěly k názoru, že skutek není trestným činem, tedy že byli všichni nynější žalobci vystaveni policejní represi pod dozorem státního zastupitelství po mnoho let neoprávněně, když proti usnesení o postoupení věci nepřísluší ani dnešním žalobcům podání opravného prostředku. Od zahájení trestního stíhání žalobců, byli tito vystaveni reálné hrozbě uložení trestu ve výměře v délce trvání až na tři léta, uvedení trestu v rejstříku trestů, přičemž toto, stejně tak pohled okolí na ně – stíhaného pro trestné činy, které v očích společnosti, zjevně i orgánů činných v trestním řízení, tedy zvláště zavrženíhodné, což mělo a doposud má nepříznivý vliv na psychický stav žalobců. Asi nikdo si neumí představit mimořádný vliv běhu událostí, které nemohli žalobci s ohledem na přístup PČR, jakož i dozorujícího státního zástupce ovlivnit. Policisté vedoucí vyšetřování se poškozeným ani neomluvili, když omluvu neobdrželi ani od dozorujícího státního zástupce. S ohledem na výše uvedené uplatnili žalobci náhradu nemajetkové újmy v intencích ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění každý v částce ve výši 100 000 Kč. Žalobci byli stíháni za vícero trestných činů, a to násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle § 352 odst. 2 tr. zákoníku a projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle § 404 tr. zákoníku, za které trestní norma stanoví trest odnětí svobody v trvání až na tři léta. Je zřejmé, že v případě obdobného postupu, jaký zvolil policejní orgán a dozorující státní zastupitelství byli žalobci reálně vystaveni trestu odnětí svobody na samé horní hranici trestní sazby, tedy v rozsahu 3 let nepodmíněně, když jednoznačně dány přitěžující okolnosti v intencích § 42 tr. zákoníku. V projednávaném případě řízení trvalo 5 let a 3 měsíce, přičemž o dlouhodobosti řízení a průtazích rozhoduje také Okresní soud v Chomutově. Je jistě na místě hovořit o naprostém psychickém tlaku na žalobce. Žalobci byli udržováni ve strachu z případného výkonu trestu odnětí svobody, žili po celou dobu trestního řízení v úzkosti a strachu, nejistotě a stresu, pocitu nespravedlnosti, ponížení, kdy názor jednotlivců s ohledem na společenskou poptávku převýšil zájem dnešního žalobců, pocit izolace a bezmoci s ohledem na stíhané trestné činy všichni žalobci pociťovali také ze svého okolí ztrátu reputace a narušení vztahů s osobami blízkými. Jako srovnatelný případ zvolili žalobci ten vedený před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 297/2011, kde byla přiznána náhrady škody ve výši 360 000 Kč, případně řízení vedené tamtéž pod sp. zn. 19 C 304/2011, kde i Ústavní soud ČR konstatoval, že přiznání částky ve výši 200 000 Kč bylo nedostatečné. Žalobci svou žádostí ze dne 25.12.2020 uplatnili u Ministerstva spravedlnosti ČR nárok na náhradu škody – nemajetkové újmy. Do dne podání žaloby nebylo o jejich žádosti rozhodnuto.2. Žalovaná ve svém podání ze dne 8.7.2022 (čl. 27-29 spisu) se žalobou nesouhlasila. Učinila nesporným, že u ní žalobci dne 25.12.2020 uplatnili nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 400 000 Kč za nezákonné rozhodnutí ve shora uvedeném řízení. K projednání žádosti žalobců došlo dne 21.1.2022. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobcům zadostiučinění formou konstatování nezákonného rozhodnutí a omluvy. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání žádosti žalobce zjistila, že trestní stíhání žalobců bylo zahájeno dne 27.3.2015, žalobci vystupují v řízení v procesním postavení obžalovaných. Obžaloba byla podána dne 6.10.2016 a tím bylo zahájeno řízení u soudu pod sp. zn. 47 T 131/2016. Usnesením ze dne 2.7.2020 je věc postoupena k projednání a rozhodnutí Komisi pro projednání přestupků Statutárního města Chomutova s právní mocí ke dni 2.7.2020.Po provedeném šetření žalovaná dospěla k závěru, že v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 131/2016, bylo ve vztahu k žalobcům vydáno nezákonné rozhodnutí, když usnesením ze dne 2.7.2020 byla věc dle § 222 odst. 2 tr. řádu postoupena k projednání a rozhodnutí Komisi pro projednání přestupků Statutárního města Chomutova s právní mocí ke dni 2.7.2020. Dále se tedy žalovaná zabývala otázkou, zda jsou splněny i ostatní podmínky vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu. K uplatněnému nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zastává žalovaná názor, že dle ustanovení § 31a odst. 2 zákona 82/1998 Sb. se zadostiučinění poskytne v penězích pouze tehdy, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Žalobci byli v rámci posuzovaného řízení stíháni pro spáchání přečinu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci dle § 353 odst. 2 tr. zákoníku a projev sympatií k hnutí směřujícím k potlačení práv a svobod člověka dle § 404 tr. zákoníku s hrozící trestní sazbou až 3 roky odnětí svobody, nejednalo se tedy o skutek společensky zásadně škodlivý a hrozící trest byl téže spíš na spodní hranici škály s takřka jistotou trestu podmíněného. Trestní stíhání trvalo přibližně 5 let a 3 měsíce, ovšem za nepřiměřenou délku byli žalobci odškodněni samostatně, když též stanoviskem ze dne 21.1.2022 bylo každému ze žalobců přiznáno přiměřené zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení ve výši 51 000 Kč. Trestní věc nebyla nikterak medializována. Z podkladů trestního stíhání se podává, že vytýkané jednání žalobců se pohybuje na samé spodní hranici společenské škodlivosti, a tudíž nelze předpokládat zásadní postih či dopad trestního stíhání do nemajetkové sféry žalobců. Ostatně žalobci ani žádný konkrétní dopad netvrdí a nedokládají. Vzhledem k výše popsaným okolnostem a s přihlédnutím k poskytovanému zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení trestního stíhání se konstatování vydání nezákonného rozhodnutí jeví jako dostatečné a žalovaná současně vyslovila žalobcům omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání. Požadované peněžité zadostiučinění je pak zcela nedůvodné v případě pana , jméno FO, , jelikož k uplatněnému nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zastává žalovaná názor, že v případě, kdy byl poškozený uznán vinným spácháním přestupku, právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu mu nevzniká. Smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb. je, že se poškozený nedopustil protiprávního jednání. Přiznání práva na poskytnutí zadostiučinění v případě, kdy byl poškozený uznán vinným z přestupku, by bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže). Jak již judikoval NS ČR, je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tedy její přiznání je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně dostat mělo (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž obecná slušnost velí přiznání satisfakce