8 C 261/2025-36 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 85 155,50 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku č. II tohoto rozsudku. V odůvodnění žaloby uvedl, že s žalovaným dne 16. 7. 2024 uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 76 963 Kč, který se zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem ve výši 20,99 % ročně v měsíčních splátkách po 1 696 Kč. Žalovaný své platební povinnosti řádně neplnil, když na úvěr neuhradil vůbec nic a žalobce tak využil svého práva pro tento případ sjednaného ve smlouvě a úvěr zesplatnil upomínkou ze dne 1. 12. 2024. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes následně zaslanou předžalobní upomínku.2. V doplnění ze dne 13. 11. 2025 žalobce uvedl, že dostatečně zabýval schopností žalovaného předmětný úvěr splácet. Takto provedl šetření na běžném účtu žalovaného a zjistil jeho průměrný čistý příjem v období od března 2024 do června 2024 ve výši 22 928 Kč. Žalobce dále provedl lustrace v několika registrech, a to insolvenčním rejstříku, CBCB a z interní evidence klientů, přičemž nevyplynula žádná negativní skutečnost o žalovaném. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho výdaje činí 0 Kč a náklady na bydlení 7 000 Kč. Z registru CBCB vyplynulo, že žalovaný v době žádosti o předmětný úvěr již čtyři úvěry splácel v měsíčních splátkách po 2 340 Kč, 270 Kč, 450 Kč a 1 079 Kč. Splátka nového úvěru činila 1 696 Kč a byl jím konsolidován poslední zmíněný úvěr, celkové nové splátkové zatížení tedy činilo 4 756 Kč. Po odečtení od příjmů pak vycházelo, že žalovanému zbývá 18 172 Kč k pokrytí životních nákladů.3. Žalobce se z jednání soudu omluvil, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), nedostavil, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:4. Ze smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení dne 16. 7. 2024 vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobce ve výši 76 963 Kč úročený sazbou 20,99 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit, jak je shora uvedeno. Částka 51 963 Kč byla dle ujednání stran použita na splacení zde označeného jiného úvěru čerpaného žalovaným od žalobce v minulosti. Jako nedílná součást smlouvy byl sjednán též Ceník, který žalobce rovněž doložil.5. Z dvou výpisů z interní evidence žalobce vyplynulo, že žalovaný na předmětný úvěr nic neuhradil, zbývá doplatit 83 355,50 Kč.6. Z upomínky ze dne 30. 10. 2024 vyplynulo, že tuto adresoval žalobce žalovanému s výstrahou zesplatnění úvěru ke dni 1. 12. 2024 v případě nedoplacení aktuálního dluhu na splátkách předmětného úvěru. Z upomínky ze dne 1. 12. 2024 vyplynulo, že tuto adresoval žalobce žalovanému s tím, nechť okamžitě zaplatí předmětný dluh.7. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému žalobcem dne 21. 7. 2025 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě předmětného dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle připojené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalovaného dne 28. 7. 2025.8. Z listiny označené jako „Podklady pre súdne konanie“ vyplynulo, že se jedná o sumarizaci historie předmětného úvěru a jeho splácení, z níž vyplývá, že aktuální dluh z předmětného úvěru činí 85 155,50 Kč, přičemž bylo čerpáno 76 963 Kč. Skutečnost o čerpání vyplynula též z doloženého výpisu z úvěrového účtu.9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 76 963 Kč, v dané souvislosti žalovaný nic neuhradil. Žalobce žalovanému adresoval shora uvedené písemnosti.10. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.11. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli dle § 2395 občanského zákoníku smlouvu o úvěru shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný čerpal finanční prostředky, jak je shora již také uvedeno. Na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jednalo o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Jednotlivými ujednáními z úvěrové smlouvy se ovšem soud dále nezabýval, protože tuto neshledal platnou s odkazem na skutečnost, že žalobce nedoložil, že by se řádně zabýval schopností žalovaného předmětný úvěr splácet.12. Žalobce nedoložil žádné důkazy, které by osvědčovaly, že v otázce zkoumání úvěruschopnosti jakkoliv konal. I pokud by soud v daném ohledu vycházel pouze z tvrzení žalobce, stejně by bylo nutné prezentovaná šetření shledat nedostatečnými. Žalobce si měl opatřit výpis z účtu žalovaného, který je jistě velmi spolehlivým dokladem o majetkových poměrech jakékoliv osoby. Žalobce však dle svých vlastních slov šetřil pouze příjmy žalovaného a nikoliv výdaje, přitom mu v takovém šetření objektivně nic nebránilo. To vše za situace, kdy měl žalovaný uvádět zcela nereálné výdaje ve výši 0 Kč, které jsou navíc i v rozporu s deklarovaným šetřením žalobce, že jen dosavadní splátky úvěrů u žalovaného činily zhruba 4 100 Kč měsíčně. Žalovaný byl tedy výrazně riziková klient, který tedy musel zkreslovat své výdaje, a to poměrně výrazně, zároveň disponoval ne zcela vysokými příjmy, z nichž zhruba pětinu již vydával na stávající úvěry. Za dané situace není možné shledat, že opatření si údajů o výši mzdy žalovaného za poslední tři měsíce je dostatečným zkoumáním jeho poměrů, resp. úvěruschopnosti jako takové. Svou neúčastí při jednání soudu se žalobce vzdal možnosti být poučen dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. o nutnosti doplnit tvrzení a především důkazy v dané otázce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2528/2010 ze dne 23.5.2012).13. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný při neplatnosti úvěrové smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 76 963 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud nezjišťoval jeho možnosti a uložil mu dluh