8 C 202/2025-69 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 20 192,29 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku č. II tohoto rozsudku. V odůvodnění žalobce uvedl, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , dne 26. 5. 2011 smlouvu o bankovních produktech a službách, jejíž nedílnou součástí byla smlouva o úvěru, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr s limitem 15 000 Kč. Žalovaný neplnil sjednané podmínky úvěr, právní předchůdce žalobce tak využil svého práva sjednaného ve smlouvě a úvěr zesplatnil ke dni 9. 12. 2024. Debetní zůstatek k tomuto dni činil 17 292,29 Kč, částku 2 900 Kč pak představují dlužné poplatky a smluvní pokuty. Předmětná pohledávka byla výše uvedenou společností postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, v písemném podání ze dne 19. 12. 2025 uvedl, že žalovaný doložil svůj příjem ve výši 15 084 Kč měsíčně a dále uvedl, že příjmy domácnosti činí 25 000 Kč, že je svobodný, bydlí v nájmu a nemá vyživovací povinnosti. Dále právní předchůdce žalobce provedl lustraci žalovaného v dostupných veřejných registrech a v registrech interních, dále také porovnal příjem žalovaného se statistickými daty z ČSÚ, výpočtem pak dospěl k disponibilnímu zůstatku žalovaného. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdily svým podpisem. Dle rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9.3.2021 pokud nejsou uvedeny výdaje spotřebitele, lze užít ekonomického modelu.3. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednáním soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:4. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách vyplynulo, že tato byla uzavřena dne 26. 5. 2011 mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným, když jejím předmětem bylo poskytování daných služeb žalovanému. Z dispozice ke shora uvedené smlouvě uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným dne 30. 11. 2021 vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí kontokorentního úvěru s limitem 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 21,99 % ročně v případě debetu. Ke smlouvě žalobce rovněž doložil obchodní podmínky a sazebník sjednané jako její nedílnou součást a formulář s informacemi o úvěru.5. Z listiny označené jako Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že zde zaměstnanec právního předchůdce žalobce popsal proces zkoumání úvěruschopnosti obdobným způsobem, jako je uvedeno v doplnění žaloby, odkázal na související judikaturu. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnosti, jeho čistý příjem činí 15 084 Kč, čistý příjem domácnosti pak činí 25 000 Kč, žalovaný hradí 60,34 % nákladů na bydlení. Žalovaný aktuálně splácí úvěry ve výši 0 Kč měsíčně. Shodné údaje o poměrech žalovaného vyplývají též z žádosti o úvěr podepsané žalovaným dne 12. 7. 2017. Z potvrzení ze dne 12. 7. 2017 vyplynulo, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou, jeho čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 45 253 Kč celkem, mzda je vyplácena na bankovní účet.6. Z výpisu z předmětného úvěrového účtu vyplynulo, že dlužná jistina k 28. 6. 2024 (a dále až do 21. 5. 2025) činila 17 292,29 Kč. Z dopisu ze dne 11. 12. 2024 vyplynulo, že , právnická osoba, . oznámila žalovanému, že prohlašuje předmětný úvěr za splatný ke dni 9. 12. 2024.7. Z oznámení ze dne 27. 5. 2025 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, ., oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 14. 5. 2025 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobce dne 25. 8. 2025 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána před podáním žaloby.8. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 17 292,29 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, když zjistil výši splátek žalovaného v době poskytnutí úvěru a vyplnil tabulku s údaji o poměrech žalovaného, které jsou zmíněny shora. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, což bylo žalovanému oznámeno, žalovanému byla také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.9. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 29. 5. 2022 (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 17 292,29 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle zákona o úvěru.11. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak velmi obecně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Právní předchůdce žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.12. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce jakkoli zjišťoval výdaje žalovaného, a to ani ve formě jednostranného prohlášení žalovaného. Použití matematických či pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně vyloučit a jejich použití by přicházelo např. v úvahu, pokud by byl zjištěn příjem ž