8 C 82/2026-46 – Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 12 261,70 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku č. II tohoto rozsudku. V odůvodnění žaloby uvedl, že s žalovanou dne 1. 9. 2023 uzavřel prostřednictvím internetu smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se poskytnuté finanční prostředky zavázala splácet spolu s poplatky a sjednaným úrokem ve výši 19,9 % ročně po 800 Kč měsíčně. Jelikož žalovaná úvěr řádně nesplácela, žalobce využil svého práva sjednaného pro takový případ ve smlouvě a úvěr prohlásil za splatný ke dni 28. 5. 2025. Ke dni podání žaloby dluh z předmětné smlouvy představuje žalovanou částku, z níž 10 290,70 Kč činí dlužná jistina a částku 1 971 Kč představují dlužné poplatky.2. V doplnění ze dne 26. 5. 2026 žalobce uvedl, že zákonní otázka zkoumání úvěruschopnosti by měla být řešena přiměřeně, s ohledem na povahu úvěru a jeho výši. Žalovaná uhradila celkem , hodnota, splátek, již tím je prokázána její schopnost úvěr splácet. Žalobce vycházel mj. z údajů sdělených žalovanou v žádosti o úvěr, kde tato sdělila, že její čistý měsíční příjem činí 20 000 Kč, náklady na bydlení činí 5 000 Kč, splátky mimo žalobce a jiné výdaje činí 0 Kč. Žalovaný svým podpisem stvrdila, že sdělené údaje jsou pravdivé, když v dané souvislosti žalobce dále upozornil na možnost spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Žalobce dále vylustroval žalovanou s negativním výsledkem v rejstříku exekucí a rejstříku insolvenčním. Žalovaná v době poskytnutí předmětného úvěru již splácela žalobci tři úvěrové produkty v celkové výši 2 600 Kč měsíčně, nové splátkové zatížení předmětným úvěrem činilo 800 Kč měsíčně. Žalobce pro žalovanou vedl bankovní účet, šetřením na účtu za období od května 2023 do srpna 2023 zjistil její průměrné čisté příjmy ze mzdy ve výši 20 495 Kč měsíčně. Žalobce dále zohlednil výdaje sdělené žalovanou v žádosti o úvěr, nové splátkové zatížení ve výši 3 400 Kč měsíčně a dále skutečnost, že žalovaná sdílí domácnost s osobou bez příjmu a nežije ve vlastním bydlení. Na základě ekonomického modelu žalobce stanovil výdaje žalované mimo úvěry na 11 589 Kč, pokud k těmto připočetl výdaje na úvěry a výslednou sumu odečetl od zjištěných příjmů žalované, vyšlo, že žalovaná má dostatečnou finanční rezervu a je osobou úvěruschopnou.3. Žalovaná se, ač řádně a včas předvolána (fikcí do datové schránky), nedostavila, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila. Žalobce při jednání soudu setrval na žalobě, k výzvě soudu dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. nechť v zájmu úspěchu ve věci dále doplní tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, již ničeho nedoplnil. Závěrem žalobce navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět s tím, že má za to, že úvěruschopnost žalované zkoumal dostatečně a předmětná úvěrová smlouva tedy je platná.4. Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění: Ze smlouvy o úvěru (včetně obchodních podmínek a ceníku sjednaných jako její součást) vyplynulo, že tato byla dne 1. 9. 2023 uzavřena mezi stranami sporu, když jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v měsíčních splátkách spolu se sjednaným úrokem ve výši 19,9 % ročně. Z výpisu z úvěrového účtu a výpisu čerpání a splátek vyplynulo, že žalovaná v souvislosti s předmětným úvěrem čerpala celkem 15 000 Kč a splatila celkem 10 275 Kč. Dále žalobce doložil dvě upomínky adresované žalované v souvislosti s prodlením žalované se splácením úvěru, a to ze dnů 26. 4. 2025 a 28. 5. 2025, když v první zmíněné upomínce tuto zároveň zasílá s výstrahou zesplatnění předmětného dluhu. Dále žalobce předložil upomínku ze dne 15. 1. 2026, kde žalovanou vyzývá k předmětnému plnění právní zástupce žalobce s výstrahou soudního vymáhání daného dluhu. Dle připojeného potvrzení byla tato písemnost žalované odeslána před podáním žaloby. Z listiny zpracované žalobcem jako Posouzení úvěruschopnosti klienta vyplynulo, že žalobce zjistil skutečnosti o příjmech a výdajích žalované, resp. o jejích dalších poměrech, které zmiňuje v doplnění žaloby specifikovaném shora.5. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná čerpala celkem 15 000 Kč a splatila celkem 10 275 Kč. Žalobce se zabýval úvěruschopností žalované způsobem, který zaznamenal v listině označení jako Posouzení úvěruschopnosti klienta. Žalobce zaslal žalované předžalobní upomínku.6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.7. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná čerpala 15 000 Kč a splatila 10 275 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle § 87 zákona o SP.8. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jednalo o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce argumentoval tím, že se úvěruschopností žalované dostatečně zabýval, ale tomuto závěru soud nepřisvědčil. Jistě nelze paušálně odmítnout užití různých statistických a ekonomických modelů, nicméně zde je nutné přihlédnout k povaze a důvěryhodnosti vstupních dat a ve výsledku také posoudit relevantnost výsledků takové činnosti. V daném případě žalobce disponoval jediným objektivním důkazem o poměrech žalované a tím byl výpis z jeho bankovního účtu. Tím byly doloženy příjmy žalované kolem 20 000 Kč měsíčně, tedy příjmy spíše nízké. Žalobce samotný výpis z účtu nedoložil, ač se jistě jedná o velmi komplexní důkaz osvědčují poměry dané osoby. Výdaje, které měla žalovaná sdělit v žádosti o úvěr, taktéž nedoložené, nejsou věrohodné. Žalobce sám deklaroval, že mělo být uvedeno, že náklady na bydlení v nikoli vlastním bydlení žalované činí 5 000 Kč, přičemž jako rozvedená sdílí domácnost s osobou bez příjmu. Náklady na bydlení v dané výši při bydlení v nikoli vlastní nemovitosti, tedy typicky v nájmu, jsou zcela nevěrohodné, když tyto se běžně pohybují i ve výši dvojnásobku až trojnásobku deklarovaných nákladů. Pokud tedy žalobce rezignoval na další šetření na účtu žalované a její neúvěrové náklady stanovil na 11 589 Kč, nelze takový postup shledat odpovědným a dostatečným. Již samotné náklady na nájemní bydlení se naprosto běžně, a to soud považuje za obecně známé, pohybují v dané době, a to i v bytech malých rozměrů v nikoli zcela atraktivních lokalitách, ve výši celkových nákladů zjištěných žalobcem, běžně i v částkách vyšších. Pokud tedy soud shrne, že žalovaná dosahovala sice pravidelného, ale poměrně nízkého příjmu ve výši kolem 20 000 Kč měsíčně, přičemž bydlela pravděpodobně v nájemním bydlení, jen na stávající úvěry u žalobce vynakládala 2 600 Kč, a ještě sdílela domácnost s obou bez příjmu, nelze při představě obvyklých výdajů na stravu