21 C 1/2024-36 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni , částka, s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě uzavřené smlouvy byla za žalovaného zprostředkovateli úvěru uhrazena kupní smlouvy cena zboží či služby ve výši , částka, , že byla právní předchůdkyní žalobkyně poukázána na bankovní účet zprostředkovatele úvěru. Úvěr se žalovaný zavázal splatit bankovním převodem formou 24 pravidelných měsíčních splátek s uvedením variabilního symbolu , var. symbol, , se splatností první splátky ke dni , datum, a každé další splátky vždy do stejně číselně označeného dne následujícího měsíce. Celková měsíční splátka byla sjednána ve výši , částka, . Celkově se tak žalovaný zavázal zaplatit původnímu věřiteli za předpokladu řádného splácení částku , částka, . Žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně uhradil toliko částku , částka, . Žalobkyně tak po žalovaném požaduje zaplacení částky , částka, , která se skládá z nesplacené jistiny ve výši , částka, a smluvní pokuty ve výši , částka, . Žalobkyně dále požaduje zaplacení nesplaceného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši , částka, , úhradu účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhaní ve výši , částka, . Žalobkyně též uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného v souladu s právními předpisy a metodikou schválenou ČNB a popsala rozsah a proces zjišťování a kontroly relevantních informací.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci jednal dne , datum, , žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast však omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené (a předložené) žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:Anonymizovaný odstavec6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným písemná smlouva, na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému, který nevystupoval jako podnikatel ani úvěr nesjednával v souvislosti se svým povoláním, peněžní prostředky předchůdkyně žalobkyně uhradila zprostředkovateli kupní cenu zboží ve výši , částka, , a žalovaný se oproti tomu zavázal žalobkyni tuto částku vrátit s dohodnutými poplatky ve 24 měsíčních splátkách. Žalovaný předchůdkyni uhradil toliko částku , částka, . Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci posuzování schopnosti žalovaného budoucí úvěr splácet (splatit), od žalovaného zjistila některé (nepříliš konkrétní) informace.7. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne , datum, , hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti, popř. v rámci samostatného výkonu svého povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, byť tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (srov. § 562 odst. 1 OZ); žalovaný ostatně za účelem ověření své totožnosti doložil žalobkyni kopii občanského průkazu a žalobkyně uvedla, že ověřovala i totožnost majitele bankovního účtu, který byl určen k vyplacení úvěru.8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, , sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.11. V rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.12. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.13. V rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto