26 C 14/2024-54 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobou došlou soudu 5. 10. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 91 547,66 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že 28. 8. 2020 s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 180 999 Kč za účelem financování kupní ceny motorového vozidla, s tím, že úvěrová jistina byla vyplacena na účet prodejce. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr žalobkyni s úrokem ve výši 22,774613 % ročně, a to v 60 měsíčních splátkách ve výši 5 612 Kč, z nichž poslední měla být splatná 25. 8. 2025. Celkem měl takto žalovaný žalobkyni zaplatit částku 304 320 Kč. Žalovaný však žalobkyni na úhradu úvěru zaplatil za dobu do zesplatnění úvěru celkem 101 616 Kč; žalobkyně úvěr zesplatnila 25. 5. 2022. Jelikož žalovaný úvěr nesplatil, v souladu se smlouvou o zajišťovacím převodu práva žalobkyně vozidlo zajistila, zpeněžila a strženou částku použila na úhradu dluhu. V době po zesplatnění úvěru se dluh snížil o částku 77 000 Kč. Celkem byla tedy na účet pohledávky přijata částka 178 616 Kč. Vedle částky 91 547,66 Kč se žalobkyně domáhala úvěrového úroku a úroku z prodlení. Žalobkyně též uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy prověřila schopnost žalovaného úvěr splatit a popsala způsob tohoto prověřování.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci jednal dne 26. 4. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.4. Při jednání soud provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti:5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil její předmět podnikání (mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů). Dne 28. 8. 2020 uzavřeli účastníci smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , kterou žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 180 999 Kč za účelem financování kupní ceny motorového vozidla , Anonymizováno, , Anonymizováno, , s tím, že úvěrová jistina bude vyplacena na účet prodejce , právnická osoba, . Žalovaný se zavázal úvěr žalobkyni splatit celkem 60 měsíčními splátkami ve výši 5 612 Kč (včetně 540 Kč za pojištění vozidla); první byla splatná 25. 9. 2020, poslední měla být splatná 25. 8. 2025. Celkem se žalovaný žalobkyni zavázal zaplatit 304 320 Kč; úrok byl sjednán v sazbě 22,774613 % ročně. Uvedené skutečnosti vyplynuly přímo z žalobkyní předložené úvěrové smlouvy, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze splátkového kalendáře, v němž jsou zaznamenány i platby žalovaného (částka 5 612 Kč v měsících září 2020 až duben 2022). Další obsah právního vztahu mezi účastníky vyplynul z všeobecných úvěrových podmínek žalobkyně. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad, výzvy k zaplacení celého úvěru – zesplatnění ze dne 25. 5. 2022 a kalkulace finančního vyrovnání vyplývá, že žalovaný úvěr čerpal, dostal se do prodlení s jeho splácením a žalobkyně jej poté vyzvala ke splacení celého úvěru ve lhůtě do 14 dnů ode dne sepsání výzvy, resp. oznámení o zesplatnění; z poštovního podacího archu z 25. 5. 2022 soud zjistil, že toho dne žalobkyně žalovanému odeslala doporučenou poštovní zásilku na adresu jeho bydliště. Ze saldokonta úvěrové smlouvy jsou rovněž patrné jednotlivé úhrady (platby) žalovaného (20 zaplacených splátek) i to, že z prodeje předmětného automobilu žalobkyně získala a na úhradu dluhu použila částku 77 000 Kč. Z předžalobní upomínky z 26. 1. 2023 je zřejmé, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu ve lhůtě 7 dnů a zároveň jej upozornil na hrozící soudní vymáhání; z poštovního podacího archu z 27. 1. 2023 soud zjistil, že zástupce žalobkyně žalovanému toho dne odeslal doporučenou poštovní zásilku, taktéž na adresu jeho bydliště. Z kupní smlouvy z 21. 6. 2022, faktury s VS , var. symbol, z 30. 6. 2022, faktury s VS , var. symbol, z 22. 6. 2022 a oznámení o prodeji vozidla z 30. 6. 2022 vyplývá, že žalobkyně, prostřednictvím třetích osob, realizovala zajištění a prodej předmětného vozidla za kupní cenu ve výši 77 000 Kč, což žalovanému následně písemně oznámila. Fakturou s VS , var. symbol, z 7. 2. 2022 vyúčtovala společnost , právnická osoba, , žalobkyni částku 7 260 Kč (včetně DPH) za vymáhání dluhu vůči žalovanému. Z , Anonymizováno, listu klienta z 28. 8. 2020 vyplývá, že žalovaný žalobkyni sdělil, že je zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, , a to na dobu neurčitou, bez uvedení pracovní pozice, s měsíčním čistým příjmem ve výši 35 000 Kč, a dále, že má střední vzdělání, bydlí v podnájmu, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost, přičemž měsíčně (jeho domácnost) vynakládá 10 000 Kč. V „Úvěrové zprávě“ je uvedeno, že žalovaný již čerpal úvěr ve výši 10 389 Kč, který měl splatit 5 splátkami ve výši 2 317 Kč, přičemž úvěr byl splacen v květnu 2020.6. Na základě dílčích skutkových zjištění soud dospěl ke skutkovému závěru, že účastnící dne 28. 8. 2020 uzavřeli písemnou smlouvu, na jejímž základě žalovaný od žalobkyně sjednaným způsobem obdržel částku 180 999 Kč, kterou se zavázal žalobkyni vrátit s úrokem nejdéle do 25. 8. 2025 (měsíčními splátkami). Ačkoliv se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni celkem 304 320 Kč, zaplatil jí toliko 101 616 Kč. Dále žalobkyně na úhradu dluhu získala 77 000 Kč (prodejem vozidla, jehož kupní cena byla úvěrem financována). Před uzavřením smlouvy žalobkyně zjistila obecné údaje a příjmech a výdajích žalovaného, jež fakticky neověřovala.7. Žalovaný byl v řízení pasivní, netvrdil, že by na úhradu úvěru zaplatil více, než žalobkyně uvedla, tedy to ani neprokazoval.8. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 28. 8. 2020, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání).9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Při posuzování úvěruschopnosti, tzn. schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebi