Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 25 874 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 23. 7. 2024 k uzavření smlouvy o zápůjčce, na základě které žalovaný obdržel zápůjčku ve výši 15 000 Kč, kterou se zavázal uhradit spolu s poplatkem ve výši 5 850 Kč. Žalovaný však dlužnou částku řádně a včas nesplácel, uhradil pouze 2 041 Kč, a proto žalobkyni kromě této dlužné částky požaduje rovněž smluvní pokutu ve výši 5 024 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud za splnění podmínek postupoval podle §115a o.s.ř.4. Soud má za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 23. 7. 2024 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zapůjčenou částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 850 Kč. Tato skutková zjištění soud učinil z výše citované smlouvy.5. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi žalobkyní a žalovaným podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o zápůjčce, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nedošlo. Součástí odborné péče poskytovatele zápůjčky je však i obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o zápůjčku, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobkyně tedy neprokázala, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.6. S ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši 12 959 Kč (15 000 Kč – 2 041 Kč). Tím, že dosud žalobkyni ničeho neuhradil, dostal se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.7. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.8. Jelikož byl úspěch a neúspěch účastníků v zásadě shodný, nepřiznal soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.9. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř.