19 C 178/2022-24 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 33 022 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 861,52 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 13 272,15 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 49 % ročně z částky 13 272,15 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k nařízenému jednání se – bez jakékoliv omluvy – nedostavil. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, za což měl žalovaný v pětašedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 27 972 Kč s tím, že částku 7 859 Kč v tomto případě představoval poplatek„ za zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o Zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky Providentu v případě úmrtí Zákazníka“; samotné úroky pak měly představovat částku 5 113 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však – bez dalšího – neuplatní v případě ujednání o poplatku„ za zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o Zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky Providentu v případě úmrtí Zákazníka“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že toto ujednání a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatek za ně překračuje sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je jeho výši třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě citovaného poplatku je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tento poplatek v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež pojmenování tohoto poplatku nelze než označit za„ soubor sofistikovaných floskulí“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku toto ujednání postrádá potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminované ujednání o tomto poplatku představuje via facti zastřené„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měl žalovaný konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 69,2 % ročně, tedy ve výši, kterou by již bylo nutno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dílčím poplatku oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 5 113 Kč. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v pětašedesáti týdenních splátkách částku 20 113 Kč. 10. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době z titulu předmětné smlouvy zaplatil toliko částku 2 450 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena. 11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 17 663 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalovanému rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 27,3 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 5 113 Kč v rámci pětašedesáti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni – před jednáním – poučení ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť a) závěr o neplatnosti dílčího ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by pro – advokátem zastoupenou – žalobkyni měl být znám z celé řady obdobných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 15. Případně na vysvětlenou podepsaný soud dodává, že zamítnout bylo nutno i část nároku ve výši 7 500 Kč z titulu smluvní pokuty, neboť žalobkyní dovolávané ujednání nebylo součástí smlouvy (srov. mutatis mutandis závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/2011 (N 183/71 SbNU 201)). 16. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 7 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 653 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží za první tři úkony právní služby odměna stanovená na základě aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu, na jehož základě náleží odměna ve výši 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby, a odměna za jeden úkon právní služby (účast na jednání) z tarifní hodnoty 33 022 Kč, tedy ve výši 2 460 Kč, a dále tzv. paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 600 Kč Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně – včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 560 Kč ve výši 958 Kč – představují částku 7 171 Kč, žalovanému tudíž byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 502 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce, rovněž v prodloužené lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.