19 C 320/2020-58 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 21 283,99 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 997,37 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 446,53 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 8 864,75 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 15 % ročně z částky 8 217,47 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Jelikož se soudu nezdařilo doručit žalované usnesením, kterým ji vyzývá, aby se k návrhu žalobkyně vyjádřila, na adresu uvedenou v návrhu (přičemž šlo současně o adresu uvedenou v předmětné úvěrové smlouvě jako adresa doručovací), a jelikož žalovaná nikterak nezareagovala ani na e-mail, který jí soud zaslat na e-mailovou adresu rovněž uvedenou v předmětné smlouvě, zaslal soud toto usnesení na adresu trvalého pobytu žalované na Slovensku, poštovní zásilka se však vrátila s poznámkou, že žalovaná není na této adrese známa. Následně soud přípisem informoval právního zástupce žalobkyně o daném procesním stavu, v reakci na to právní zástupce žalobkyně soudu sdělil, že žalobkyně na žalobě trvá. Soud se proto poté obrátil na Centrální registr exekucí Slovenské republiky, od kterého získal adresu: [adresa žalované], ani na tuto adresu se však nepodařilo žalované poštovní zásilku doručit, soud proto usnesením ze dne [datum] vyzval žalobkyni, aby uvedla, z jakého důvodu na žalobě za daného procesního stavu trvá, v reakci na to právní zástupce žalobkyně toliko označil další dvě možné adresy na území České republiky, na kterých by se žalovaná mohla zdržovat. Jelikož se žalované nepodařilo doručit ani na jednu z adres, soud ustanovil žalované opatrovnici z řad advokátů, přičemž v usnesení, kterým tak učinil, opakovaně zdůraznil, že náklady spojené s odměnou ustanovené opatrovnice ponese žalobkyně, neboť žalobkyně – k výzvě soudu, z jakého důvodu na žalobě nadále trvá – žádný důvod neuvedla. 3. Při nařízeném jednání opatrovnice žalované poukázala na nesrovnalosti mezi návrhem (žalobou) a obsahem předmětné smlouvy, mimo jiné na skutečnost, že podle smlouvy měl být poplatek za hotovostní inkaso ve výši 1 800 Kč, v návrhu je však uváděna dílčí nesplacená část ve výši 3 962,27 Kč. Nadto se opatrovnice ve vyjádření k návrhu pozastavila nad tím, že žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 6 250 Kč, což je ve zjevném rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť takto„ vyúčtovaná“ smluvní pokuta zjevně převyšuje polovinu poskytnuté jistiny. Opatrovnice žalované současně připomněla, že roční procentní sazba nákladů (RPSN) předmětné smlouvy činí 272,74 %, proto dala soudu ke zvážení, zda není namístě závěr celkové neplatnosti předmětné smlouvy. 4. Soud v řízení provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě úvěrovou smlouvou ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovanou (na č. l. 12), přehledem plateb žalované (na č. l. 13) a informací o zpracování osobních údajů (na č. l. 48). 5. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč, za což měla žalovaná v rámci čtrnácti měsíčních splátek právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 18 592 Kč s tím, že částku 1 800 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, částku 900 Kč„ poplatek za vyhodnocení úvěrového případu“ a částku 4 900 Kč poplatek za poskytnutí úvěru; samotné úroky pak měly představovat částku 963 Kč. 6. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 7. Žalobkyně v návrhu vůbec netvrdí (jakkoli je to její procesní povinnost), že její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalované (řádně) zkoumala, až k dotazu soudu při jednání přítomný právní zástupce žalobkyně vyjádřil přesvědčení, že – vzhledem k relativní bagatelnosti poskytnutého úvěru – je namístě považovat za dostatečné, že si právní předchůdkyně žalobkyně od žalované vyžádala tzv. informovaný souhlas (viz č. l. 48), kterým dala mj. souhlas s nahlížením do příslušných registrů dlužníků. Podle názoru podepsaného soudu tak postačí uvést, že žalovanou poskytnutý souhlas – bez dalšího (a to ani ve spojení s žalobkyní předloženou tabulkou úkonů na č. l. 49) – nesvědčí o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně do příslušných registrů skutečně nahlédla, tudíž žalobkyně zjevně neunáší důkazní břemeno o (dodatečném) tvrzení, že její právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. 8. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trván na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí. 9. Toliko nad rozhodný rámec věci soud konstatuje, že i kdyby nebyl namístě úsudek o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti žalované (resp. neprokázání, že úvěruschopnost byla řádně zkoumána), bylo by patrně třeba označit dílčí rozhodná ujednání smlouvy za neplatná. 10. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě předmětné smlouvy je však většina protiplnění žalované„ přenesena“ z ujednání o kapitalizovaném úroku do ujednání o dalších poplatcích, u kterých je – stručně řečeno – zjevný nesoulad s imperativy obsaženými v ustanoveních § 1812 až 1815 občanského zákoníku, neboť je mimo jiné zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela (přestože tyto poplatky ve svém souhrnu několikanásobně převyšují ujednaný kapitalizovaný úrok); inkriminovaná ujednání o těchto poplatcích tak představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná v posledku zavázat k zaplacení úroku ve výši 73,6 % ročně, tedy ve výši, kterou by již bylo nutno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. 11. Za této situace by sice soud mohl veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku, oddělit ujednání o kapitalizovaném úroku ve výši 963 Kč, či na základě aplikace ustanovení § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021)„ upravit“ úrok na výši tehdejší repo sazby; tímto způsobem by však soud postupoval pouze za předpokladu, že by nedospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované (viz výše). 12. Jelikož mezi stranami nebylo sporné, že žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně obdržela částku 10 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy zaplatila pouze částku 3 558 Kč, je nutno uzavřít, že se žalovaná na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu částky 6 442 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 6 442 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 13. Druhým výrokem pak soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 14. V návaznosti na poukaz právního zástupce žalobkyně při jednání, že – z hlediska nákladů řízení – by případný závěr soudu o neplatnosti předmětné smlouvy byl závěrem, který žalobkyně nem