19 C 167/2023-21 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 85 098 Kč s příslušenstvím, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatila částku 23 503 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 836,13 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 385,84 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 13 766,71 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 13 766,71 Kč od [datum] do zaplacení, a zadruhé požadavkem, aby jí zaplatila částku 61 595 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 085,87 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 701,53 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 33 684,44 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 24,57 % ročně z částky 33 684,44 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry (resp. zápůjčky), které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila – byť toliko fikcí – souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] a smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřenými mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, a příslušnými Tabulkami umoření, vyhotovenými dne [datum]. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne [datum] smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 27 000 Kč, za což měla žalovaná v osmnácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 50 279 Kč s tím, že částku 12 164 Kč v tomto případě představoval poplatek za„ zpracování, doručení a flexibilní splácení“, a částku 2 176 Kč poplatek„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 6 617 Kč; současně bylo ujednáno v rámci dodatkové služby pojistné ve výši 2 176 Kč. Poté dne [datum] žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 38 000 Kč, za což měla žalovaná v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 74 601 Kč s tím, že částku 13 663 Kč v tomto případě představoval poplatek„ za zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o Zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky [právnická osoba] v případě úmrtí Zákazníka“; samotné úroky pak měly představovat částku 19 842 Kč, a současně bylo ujednáno v rámci dodatkové služby pojistné ve výši 3 096 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však – bez dalšího – neuplatní v případě ujednání o poplatcích„ za zpracování, doručení a flexibilní splácení“,„ za administrativní činnost a komfortní splácení“ a„ za zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o Zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky [právnická osoba] v případě úmrtí Zákazníka“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatky za ně ve svém souhrnu překračují sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je výši těchto poplatků třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za„ sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání o těchto dvou poplatcích představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši, kterou by již bylo nutno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno tato ujednání oddělit od ujednání o úroku. 9. Jde-li pak o„ doplňkové pojištění“, shledal soud toto„ ujednání“ absolutně neplatným, neboť z textu smlouvy vůbec nevyplývá, jakého protiplnění se žalované za sjednaný poplatek má dostat. Žádnou argumentaci v tomto ohledu ostatně neobsahuje ani předmětný návrh žalobkyně. 10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právních vztahů, v jejichž rámci se – platně – zavázala zaplatit v ujednaných splátkách nejprve částku 33 617 Kč a poté částku 57 842 Kč. 11. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době z titulu první smlouvy celkem zaplatila částku 26 776 Kč a z titulu druhé smlouvy toliko částku 12 619 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni v rozsahu stávajícího dluhu z titulu první smlouvy zaplatila částku 6 841 Kč, v rozsahu stávajícího dluhu z titulu druhé smlouvy částku 45 223 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvních dvou výrocích tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalované rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 16,3 % ročně v případě první smlouvy a 26,1 % ročně (resp. v mezích petitu pouze ve výši 24,57 % ročně) v případě druhé smlouvy, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o kapitalizovaném úroku, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 13. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzené částky nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 14. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 15. Třetím výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 16. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť při zohlednění výše žalovaného kapitalizovaného úroku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je namístě konstatovat, že poměr úspěchu a neúspěchu účastnic řízení byl v zásadě shodný, a proto žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.