19 C 352/2022-28 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 95 226,08 Kč, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatil částku 29 788,08 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 757,59 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 828,95 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 16 866,99 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 16 866,99 Kč od [datum] do zaplacení, zadruhé požadavkem, aby jí zaplatil částku 28 744,96 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 482,68 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 075,79 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 16 073,92 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 16 073,92 Kč od [datum] do zaplacení, a zatřetí požadavkem, aby jí zaplatil částku 36 693,04 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 339,20 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 756,09 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 19 673,96 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 19 673,96 Kč od [datum] do zaplacení. Současně žalobkyně požádala o náhradu nákladů řízení ve výši 22 831,20 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěry (resp. zápůjčky), které mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně (byť toliko fikcí) ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnými smlouvami o zápůjčce, uzavřenými mezi společností [právnická osoba] a žalovaným, a příslušnými zákaznickými kartami (vše v přílohové obálce na č. l. 15). 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru (označenou jako smlouva„ o zápůjčce“), podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč, za což měl žalovaný v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 46 836 Kč s tím, že částku 9 408 Kč v tomto případě představoval poplatek za„ zpracování, doporučení, administrativní činnost a flexibilní splácení“, a částku 4 188 Kč poplatek„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 8 240 Kč. Poté dne [datum] žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně další smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, za což měl žalovaný v osmnácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 37 597 Kč s tím, že částku 9 140 Kč v tomto případě představoval poplatek„ za zpracování, doporučení a flexibilní splácení“, a částku 3 556 Kč poplatek za„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 4 901 Kč. Konečně dne [datum] žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně v pořadí třetí smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 19 000 Kč, za což měl žalovaný v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 33 842 Kč s tím, že částku 7 492 Kč v tomto případě představoval poplatek„ za zpracování, doporučení a flexibilní splácení“, a částku 3 952 Kč poplatek za„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 3 398 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrovou smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však – bez dalšího – neuplatní v případě ujednání o poplatcích„ za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“ a„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatky za ně ve svém souhrnu výrazně překračují sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je výši těchto poplatků třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za„ sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání o těchto dvou poplatcích představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měl žalovaný konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 43,7 % ročně v případě první smlouvy, ve výši 58,6 % v případě druhé smlouvy a ve výši 67,7 % ročně v případě třetí smlouvy, tedy ve výši, kterou by již bylo nutno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dvou dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 8 240 Kč, 4 901 Kč a 3 398 Kč. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách částku 33 240 Kč v případě první smlouvy, v osmnácti měsíčních splátkách částku 24 901 Kč v případě druhé smlouvy a v šedesáti týdenních splátkách částku 22 398 Kč v případě třetí smlouvy. 10. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době z titulu první smlouvy celkem zaplatil částku 9 900 Kč, z titulu druhé smlouvy částku 8 400 Kč a z titulu třetí smlouvy částku 3 600 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena. 11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni v rozsahu stávajícího dluhu z titulu první smlouvy zaplatil částku 23 340 Kč, v rozsahu stávajícího dluhu z titulu druhé smlouvy částku 16 501 Kč a v rozsahu stávajícího dluhu z titulu třetí smlouvy částku 18 798 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvních třech výrocích tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalovanému prvními třemi výroky tohoto rozsudku rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o kapitalizovaných úrocích, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v těchto nominální výších; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzené částky nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni – před jednáním – poučení ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť a) závěr o neplatnosti dílčího ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by pro – advokátem zastoupenou – žalobkyni měl být znám z celé řady obdobných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. Čtvrtým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť při zohlednění výše žalova