5 C 59/2023-19 — Okresní soud v Domažlicích

Žalobkyně jako postupník pohledávky původního věřitele společnosti [právnická osoba], [IČO] se domáhá po žalovaném zaplacení dluhu, váznoucího na neuhrazeném úvěru poskytnutém žalovanému na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. Podle této smlouvy měl žalovaný vrátit žalobkyni částku 30 000 Kč, která mu byla poskytnuta a dalších 25 776 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaný zavázal zaplatit částku 55 776 Kč ve 14 ti měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný však do sjednané doby splatnosti úvěru svůj závazek nesplatil a uhradil pouze částku 4 000 Kč. Žalovaný potvrdil převzetí částky 30 000 Kč v hotovosti v místě bydliště podpisem smlouvy. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek tj. rámcové smlouvy ze dne [datum] a dílčí smlouvy ze dne [datum]. Svůj nárok opírá žalobkyně o smlouvu o úvěru ze dne [datum], o žádost o úvěr, o standartní informace o spotřebitelském úvěru, o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] a [datum], a dokládá oznámení o postoupení pohledávky žalovanému, předžalobní výzvu ze dne [datum] včetně dokladů o doručování. Zároveň žalobkyně navrhuje postup dle § 115a o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný měl možnost tento postup odmítnout v sedmidenní lhůtě plynoucí od doručení výzvy, která mu byla doručena dne [datum], takže stanovená sedmidenní lhůta marně uplynula dne [datum], aniž žalovaný postup dle § 115a o.s.ř. odmítl nebo se k věci jakkoliv vyjádřil. Soud proto vychází z písemností předložených žalobkyní, ze kterých je zřejmé, že žalobkyně se stala věřitelkou pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek s původním věřitelem [právnická osoba] Podle smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně se žalovaný zavázal zaplatit poskytnutý úvěr 30 000 Kč s úrokem ve výši 2 888 Kč, za poskytnutí úvěru 14 700 Kč, za vyhodnocení úvěrového případu 2 788 Kč a za hotovostní splátky 5 400 Kč. Výše uvedené platby (kromě obchodního úroku) činí 76 % z částky, která byla žalovanému poskytnuta. Soud vyhodnotil ujednání mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným jako ujednání, které zcela zásadním způsobem narušují rovnost povinností v neprospěch žalovaného v pozici spotřebitele s poukazem na ustanovení §§ 1813, § 1814 a § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., a proto soud k těmto ujednáním nepřihlédl, neboť se jedná o ujednání nepřiměřená, odporující zcela dobrým mravům podle § 580 a § 588 občanského zákoníku, a tedy o ujednání absolutně neplatná. Další důvod neplatnosti soud shledává i v tom, že právní předchůdce žalobkyně řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, který již [datum] uzavřel smlouvu o půjčce ve výši 60 000 Kč se [právnická osoba] Bank. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z § 86 odst. 6 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Úvěr může být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně ničím neprokázala, že by její právní předchůdce úvěruschopnost žalovaného zkoumal. Navíc soud poukazuje na rozsudek soudního dvora EU-C- 679/18, podle kterého jsou vnitrostátní soudy povinny zkoumat posuzování úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru z úřední povinnosti včetně vyvození důsledků z porušení této povinnosti. Jak je výše uvedeno, existují dva důvody pro absolutní neplatnost smlouvy ze dne [datum]. Soud proto posoudil vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Žalovaný ve smlouvě ze dne [datum] potvrdil, že převzal částku 30 000 Kč, z té zaplatil 4 000 Kč, je proto povinen zaplatit rozdíl mezi přijatou částkou a vrácenou částkou, tedy 26 000 Kč a v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. Žalobě vyhověl i pokud jde o úrok z prodlení od doby, kdy se žalovaný do prodlení dostal, a to podle § 1968 a §1970 občanského zákoníku. Ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl. Protože věc nebyla rozhodována platebním rozkazem, soud uložil žalobkyni povinnosti doplatit soudní poplatek podle položky 1/1b sazebníku soudních poplatků. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalobkyně měla úspěch z 80%, neúspěch z 20 % a žalovaný je proto povinen ji zaplatit 60 % náhrady nákladů řízení, a to za soudní poplatek 1 611 Kč (když v této částce je již započten doplatek soudního poplatku 321 Kč, který byl žalobkyni uložen k zaplacení), dále za 3 úkony po 500 Kč, a 3 x 100 Kč paušál podle § 14b vyhlášky č. 177/96 Sb. a 21 % DPH z částky 1 800 Kč tj. 378 Kč. Náhrada nákladů řízení by činila 3 789 Kč, 60 % z této částky činí 2 273,40 Kč.