19 C 199/2024-19 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení částky 268 211,53 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu žalované, který jí měl vzniknout v rámci právního vztahu, založeného mezi účastnicemi řízení smlouvou o spotřebitelském úvěru.2. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 20. 06. 2024 č. j. 19 C 199/2024-15 byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřila k žalobě, a aby uvedla, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byla poučena, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podaném návrhu.3. Žalovaná se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřila. Soud přitom postupoval s ohledem na zásadu racionality řízení a dispozice ustanovení § 6 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), podle kterého soud postupuje v řízení předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Soud současně zohlednil ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, když postupoval podle obsahu úředního záznamu (vztahujícímu se primárně k paralelně vedenému řízení pod sp. zn. , spisová značka, ), ve kterém žalovaná, jež má nyní příjmení , jméno FO, dne , datum, soudu sdělila, že se aktuálně zdržuje na území Slovenska (na adrese: , adresa, , , adresa, ), a z tohoto důvodu se nemůže zúčastnit soudního jednání, přičemž souhlasí s projednáním věci v její nepřítomnosti. Soud přitom vzal současně do úvahy, že žalovaná sdělila, že s ohledem na svoji tíživou majetkovou situace prosí o povolení splácení dluhu v měsíčních splátkách po částce 100 €.4. Za dané procesní situace proto soud vyšel toliko z listinných důkazů předložených žalobkyní a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.5. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne , datum, Smlouvu o účelovém úvěru a smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě byl žalované poskytnut účelový úvěr, sloužící k úhradě dluhů žalované, ve výši 268 386 Kč. Nedílnou součástí Smlouvy byly úvěrové podmínky. Předmětný dluh měl být splacen v rámci 120 měsíčních splátek, přičemž výše jedné splátky činila částku 6 231 Kč (mezi účastnicemi řízení byl sjednán úrok ve výši 23,6 % ročně). Společně s úvěrem bylo ve Smlouvě sjednáno pojištění ve výši 347 Kč měsíčně. Dále byl na základě Smlouvy žalované poskytnut revolvingový úvěr ve výši 30 000 Kč (mezi účastnicemi řízení byl sjednán úrok ve výši 23,88 % ročně), kdy výše jedné splátky činila 775 Kč a byla splatná vždy k 20. dni v měsíci. Revolvingový úvěr ovšem není součástí sporu, respektive předmětem řízení.6. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná porušila svůj závazek hradit poskytnutý (účelový) úvěr řádně a včas, pročež žalobkyně využila svého oprávnění, které vyplývá z článku 5.2 úvěrových podmínek, jež jsou nedílnou součástí smlouvy, pročež celý úvěr ke dni , datum, zesplatnila.7. Žalobkyně přímo v návrhu uvádí, že žalovaná z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradila celkem částku 77 381 Kč. Tato částka byla přitom žalobkyní započtena následovně: částka 66 701,53 Kč směřovala na úrok, částka 3 873 Kč na úhradu pojistného, částku 2 000 Kč si žalobkyně započítala na úhradu vyúčtované smluvní pokuty, částku 900 Kč na náklady na vymáhání pohledávky a toliko částku 3 906,47 Kč na úhradu jistinu. Žalobkyně přitom (patrně) vyšla z ujednání v části označené jako „SEZNAMUJEME VÁS ZVLÁŠTĚ S TĚMITO USTANOVENÍMI ÚVĚROVÝCH PODMÍNEK“, kde je pod prvním bodem uvedeno: „V případě, že máte více závazků, které mají být zaplaceny ve stejný den, použijeme peníze v následujícím pořadí u jednotlivých závazků: odpovídající část jistiny, úroky, další výdaje včetně sankcí.“ Z citované pasáže ovšem vyplývá, že takzvaná „odpovídající část jistiny“, jež byla uhrazena z žalovanou dosud zaplacené částky (77 381 Kč), představuje pouhých 5 % z tohoto plnění, zatímco na úroky bylo započteno 86,2 % z předmětného plnění.8. Po právní stránce hodnotí soud předmětnou Smlouvu jako smlouvu o úvěru (ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku), respektive smlouvu o spotřebitelském úvěru, podléhající regulaci zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pro řádné posouzení projednávané věci je přitom klíčové ustanovení § 1932 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od , datum, , jež stanoví, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení.9. Z výše uvedeného nicméně vyplývá, že plnění, které bylo žalovanou uhrazeno (ve výši 77 381 Kč), bylo – via facti – v převážné míře započítáváno primárně na úhradu úroků, nikoliv na úhradu jistiny, jak stanoví zákon. Soud v této souvislosti žalobkyni připomíná, ustanovení § 1932 odst. 2 má sloužit k ochraně postavení dlužníka (spotřebitele), a je ustanovením kogentním (vizte důvodovou zprávu k zákonu č. 192/2021 Sb.). Jde přitom o zákonné ustanovení, jež má snížit „riziko dalšího zadlužování dlužníka a vzniku úpadkové situace“. Již před účinností novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 192/2021 Sb., přitom ustanovení § 1812 odst. 2 občanského zákoníku zapovídalo ujednání odchylující se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených ve prospěch spotřebitele [srov. ustanovení § 1814 písm. l) občanského zákoníku]. Skutečnost, že se k obdobným smluvním ujednáním nepřihlíží, platí rovněž v případě, že se spotřebitel vzdá práva, které mu zákon poskytuje.10. V této souvislosti je vhodné na tomto místě dodat, že ekonomickou podstatou úvěrování je poskytnutí finančních prostředků osobám, které je potřebují na stanovenou dobu tak, aby je po skončení jejich potřeby vrátily – navýšenou o přiměřený úrok – zpět věřiteli. Kýženým ekonomickým cílem úvěrové smlouvy tak je, aby se věřiteli vrátila částka, kterou poskytl dlužníkovi, a současně mu bolo kompenzováno, že nemohl s předmětnými finančními prostředky po určenou dobu disponovat, k čemuž slouží institut smluvního úroku, který nesmí být v podnikatelsko-spotřebitelských vztazích nikdy nepřiměřeně vysoký, a to nejen formálně stanovenou výši úroku, ale ani nepřímo konstrukcí smlouvy, jež – tak jako v posuzované věci – ve svém důsledku umožňuje, aby se věřiteli dostalo – na úkor spotřebitele – nepřiměřeně vysokého plnění (úroku). Z tvrzení samotné žalobkyně přitom vyplývá, že konstrukce smlouvy „umožnila“, aby žalovaná žalobkyni během 15 měsíců z titulu „úroku“ zaplatila celkem částku 66 701 Kč, tedy zhruba 25 % výše jistiny, když za stejnou dobu došlo ke splacení pouze 1,5 % dlužné jistiny (sic).11. Z výše uvedených důvodů soud hodnotí smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť dospěl k závěru, že celková konstrukce smlouvy neumožňuje výklad, na jehož základě by bylo možno neplatné části smlouvy oddělit od jejich zbývající části, tedy že není možno postupovat podle pokynů stanovených v ustanovení § 576 občanského zákoníku.12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku musí ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, vydat ochuzenému, oč se obohatil. S ohledem na shora uvedené uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 191 005 Kč, tedy částku představující rozdíl mezi výší poskytnutého úvěru (268 386 Kč) a částkou, kterou z titulu – neplatné – smlouvy žalovaná uhradila (77 381 Kč), a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně zákonného úroku z prodlení.13. Soud přitom dospěl k závěru, že z důvodu zvýšení pravděpodobnosti (možnosti) „dobrovolného“ plnění ze strany žalované (a tedy vyhnutí se fázi nuceného výkonu tohoto rozhodnutí) je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. umožnit žalované zaplacení přisouzených částek ve splátkách. Výši měsíčních splátek soud stanovil s ohledem majetkové poměry žalované (jejíž příjem měl být ve výši 16 130 Kč měsíčně, přičemž soud vyšel z výše specifikovaného požadavku žalované, jejž zjistil vlastní úřední činností z jiného řízení). Soud současně dospěl k závěru, že při stanovení této výše měsíční splátky by přisouzená částka měla být splacena zhruba za stejnou dobu, za kterou měl být splacen předmětný úvěr.14. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 28 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 13 411 Kč a odměny za dva a půl úkonu právní služby podle ustanovení § 7 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za 2 úkony (převzetí a příprava