19 C 109/2025-28 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 18 097 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 307,12 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5 223,94 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 5 223,94 Kč od , datum, do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila a k nařízenému jednání se – bez jakékoliv omluvy – nedostavila.3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , uzavřenou mezi společností , právnická osoba, a žalovanou.4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru (označenou jako „, název služby, , podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč, za což měla žalovaná v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 18 917 Kč s tím, že částku 4 180 Kč v tomto případě představoval poplatek za „zpracování, doporučení a flexibilní splácení“, a částku 2 948 Kč poplatek „za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 1 789 Kč.5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však – bez dalšího – neuplatní v případě ujednání o poplatcích „za zpracování, doručení a flexibilní splácení“ a „za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat tyto „služby“ (viz níže), zvláště když poplatky za ně ve svém souhrnu výrazně překračují sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je výši těchto poplatků třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za „sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání o těchto dvou poplatcích představují via facti zastřená „ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 77,3 % ročně, tedy ve výši, kterou by již bylo nutno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dvou dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 1 789 Kč.9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v šedesáti týdenních splátkách částku 11 789 Kč.10. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době z titulu předmětné smlouvy uhradila celkem částku 9 820 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda zbývající část dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena.11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 1 969 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalované rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 15,5 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 1 789 Kč v rámci šedesáti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně „nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku.12. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci podrobnější poučení podle § 118a o. s. ř. (tedy jdoucí nad rámec při jednání konstatovaného předběžného právního názoru), neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.13. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.14. Případně na vysvětlenou podepsaný soud dodává, že zamítnout bylo nutno i část nároku ve výši 5 000 Kč z titulu smluvní pokuty, neboť žalobkyní dovolávané ujednání nebylo součástí smlouvy [srov. mutatis mutandis závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/2011 (N 183/71 SbNU 201)].15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné náklady řízení nevznikly.