Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 56 664,70 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne , datum, .2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dal žalovaný souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř. Obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu; za této procesní situace soud ve věci nenařizoval jednání.3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.4. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy čerpal – revolvingový – úvěr v celkové výše 25 137 Kč; daný úvěr měl přitom žalovaný splatit do , datum, s tím, že žalobkyni bude vedle jistiny hradit úrok ve výši 1,016 % denně. Jelikož se žalovaný dostal do (smlouvou předvídaného) prodlení, žalobkyně daný úvěr ke dni , datum, zesplatnila.5. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že o obdobném právním vztahu rozhodoval zdejší soud např. rozsudkem ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , ve kterém shledal tamní úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou.6. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit.7. Nelze totiž přehlížet, že podle inkriminované smlouvy měl žalovaný již během první splátky, tedy , datum, zaplatit úrok ve výši 30,48 % poskytnuté jistiny; nemůže tak být pochyb, že daná smlouva obsahuje disimulované ujednání o úroku v celkové výši 370 % ročně, tedy ve výši, již je nutno označit za rozpornou s dobrými mravy.8. Uvedená skutečnost by sama o sobě nevedla k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, neboť soud by měl možnost nepřiměřeně vysoký úrok zásadním způsobem „moderovat“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021).9. Podepsaný soud nicméně v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří – v rozporu s ustanoveními § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele (v dané věci např. i v souvislosti s požadavkem na zaplacení smluvní pokuty), že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomie vůle.10. Za této situace vyšel soud z mezi stranami nesporné skutečnosti, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 25 137 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy podle žalovaným nevyvráceného tvrzení žalobkyně zaplatil celkem částku 6 200 Kč. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 18 937 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 18 937 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.11. Druhým výrokem pak soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.12. Pro úplnost podepsaný soud zdůrazňuje, že nepřehlédl, že Krajský soud v Brně vede insolvenční řízení, na jehož základě má žalobkyně omezeno právo nakládat s majetkovou podstatou, tato skutečnost však nemá bezprostřední vliv na řízení, ve kterém soud vydal nyní odůvodňovaný rozsudek. Současně vzal soud na vědomí, že žalobkyně v průběhu řízení změnila obchodní firmu i sídlo – tuto skutečnost soud reflektoval v záhlaví tohoto rozsudku, aniž by o uvedené změně nějak formálně rozhodoval.13. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšnějšímu žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly.