10 C 281/2021-73 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 991,90 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres Plus [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně - společností [právnická osoba] (dále banka) a žalovaným dne 1.2.2017, na základě které se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše limitu 70 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 1470 Kč, počínaje 25.3.2017, společně s poplatky a sjednanými úroky ve výši 16,40% ročně. Při schvalování úvěru vycházela banka z údajů poskytnutých žalovaným v Žádosti klienta o Expres půjčku ze dne 1.2.2017, kontrolou veškerých dostupných informací v interních a externích databázích, zejména bankovních a nebankovních registrech klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra České republiky, potvrzením o výši příjmu žalovaného a jeho porovnáním s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ. [příjmení] svůj závazek splnila a dne 1.2.2017 a 7.3.2017 žalovanému úvěr poskytla bezhotovostním převodem na jeho účet č. [bankovní účet] a vydala žalovanému kreditní kartu pro opakované čerpání. Žalovaný však poskytnutý úvěr nesplácel řádně a včas, proto banka využila svého práva a v souladu se smlouvou dopisem z 13.1.2020 prohlásila úvěr za okamžitě splatný. Žalovaný tak nadále dluží na základě úvěrové smlouvy částku 50 991,90 Kč na nesplacené jistině, částku 27,94 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení za dobu od 1.2.2017 do 13.1.2020, a dále úrok z prodlení ve výši 10% ročně a smluvní úrok ve výši 16,40% ročně z dlužné jistiny od 29.1.2021 až do zaplacení. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.1.2021 a její přílohy [číslo] – Seznamu pohledávek, která byla uzavřena mezi žalobkyní a bankou, pak předmětná pohledávka přešla na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 27.9. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 15.10. 2021, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že tento s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě. 4. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Z listiny nazvané Smlouva o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres Plus [číslo] Formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, Základních produktových podmínek banky pro spotřebitelský splátkový úvěr a Všeobecných produktových podmínek žalobkyně, Sazebníku poplatků, má soud za prokázáno, že původní žalobkyně a žalovaný se dne 1.2.2017 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše limitu 70 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 1470 Kč k 25.dni v měsíci, počínaje 25.3.2017, společně s poplatky dle Sazebníku a sjednanými úroky ve výši 16,40% ročně, přičemž nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě produktové podmínky spotřebitelského úvěru a sazebník. Z listiny nazvané Žádost o úvěr Expres Plus s datem 1.2.2017 a z potvrzení zaměstnavatele žalovaného bylo dále zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl svůj příjem ze zaměstnání ve výši 14 138 Kč a celkový příjem domácnosti je 20 000 Kč bez další konkretizace, je svobodný a bezdětný s vlastním bydlením, přičemž zaměstnavatel potvrdil jeho průměrný příjem ze zaměstnání za poslední rok ve výši 22 359 Kč, za poslední 3 měsíce ve výši 14 138 Kč, výdaje nebyly zjišťovány vůbec. Z listiny označené jako platební historie k úvěru [číslo] z výpisu z úvěrového účtu je dále zjištěno, že banka poskytla žalovanému dne 1.2.2017 částku 56 000 Kč, 7.3.2017 částku 14 000 Kč, žalovaný bance uhradil celkem částku 75 668,76 Kč, kdy tuto částky banka částečně započetla na jistinu, částečně na sjednané úroky a poplatky. Z dopisu banky s datem 15.1.2020 bylo dále zjištěno, že žalovanému bylo zasláno Oznámení o prohlášení předmětného úvěru za splatný k 13.1.2020 pro porušování podmínek úvěrové smlouvy ze strany žalovaného s tím, aby dlužnou částku zaplatil do 29.1.2020. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [číslo] z připojeného poštovního podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky s tím, že ho zároveň upozornila, že v opačném případě se obrátí na soud. Listinou označenou jako Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21.1.2021, včetně seznamu postupovaných pohledávek, je dále v řízení prokázáno, že banka k tomuto datu se dohodla s žalobkyní na postoupení předmětné pohledávky za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem s datem 2.2.2021, podaným u pošty 5.2.2021, což bylo zjištěno z dopisu a podacího archu pošty. 5. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že banka jako právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se dne 1.2.2017 dohodli na tom, že banka poskytne žalované revolvingový úvěr s limitem ve výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1470 Kč splatných vždy k 25. dni v měsíci, počínaje dnem 25.3.2017. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala banka úvěruschopnost žalovaného toliko z údajů, které tento bance sdělil v žádosti o poskytnutí úvěru a tento si ověřila potvrzením zaměstnavatele o příjmu žalovaného. Žalovaný přitom vyčerpal z dané smlouvy peněžní prostředky v celkové výši 70 000 Kč a uhradil bance celkem částku 75 668,76 Kč. Následně ho původní žalobkyně vyzvala k tomu, aby doplatil celý úvěr pro okamžitou splatnost zůstatku úvěru z důvodu prodlení s placením splátek. 6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle výše citovaného ustanovení zákona a s odkazem na Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné spotřebitelské smlouvy, kdy byla žalobkyně jako věřitel před uzavřením smlouvy povinna s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného, jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud dospěl k závěru, že touto otázkou se žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí nezabývala, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o svých příjmech bez výdajů a bez prokázání a doložení těchto údajů, což nepostačí ke splnění podmínky odborné péče. Soud odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto