14 C 67/2026-17 – Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 25. 2. 2026 domáhala u zdejšího soudu po žalované zaplacení částky ve výši 25 455,09 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud návrhu na vydání platebního rozkazu nevyhověl, pokračoval v řízení.4. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 3. 2026 byla žalovaná vyzvána, zda podle § 115a o.s.ř. souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, žalovaná se ve lhůtě nevyjádřila, soud měl tedy za to, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání stejně jako žalobkyně.5. Soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z listinných důkazů, které předložila žalobkyně, a to výzvy k úhradě, potvrzení o vyplacení, dokladů k posouzení úvěruschopnosti, identifikace příjmu, metodikou úvěruschopnosti, ověřením totožnosti, potvrzením, výzvou, obchodními podmínkami, údaji o poskytovateli, smlouvou, informacemi pro spotřebitele, a informací o zprostředkování, předžalobní výzvou a dokladu o odeslání.6. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi účastníky byla dne 26. 3. 2025 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnut úvěr až do výši 39 200 Kč s možností postupného čerpání. Smlouva byla uzavřena distančně, nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky. Úvěr byl vyplacen žalované postupně jednotlivými platbami specifikovanými v žalobě v celkové výši 11 000 Kč, současně se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni poplatky dle čl. VII odst. 4 Smlouvy. Žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou splátek, proto žalobkyně smlouvu vypověděla dne 22. 8. 2025, o čemž žalovanou uvědomila. K zesplatnění celého úvěru v souvislosti s výpovědí došlo dne 23. 8. 2025. Žalovaný dosud uhradil 11,08 Kč, dluh na jistině úvěru představuje 10 988,92 Kč. Úvěrující společnost se nikoli řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného. Předžalobní výzva je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho dalšího nezaplatil.7. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Žalovaná v průběhu řízení nezpochybňovala uzavření smlouvy, převzetí peněz ani žalovanou částku, k žalobě se nevyjádřila, neměla výhrady k projednání věci bez nařízení jednání.8. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.13. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.14. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.15. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.16. Z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 vyplývá, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, například předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění a podobně. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.17. Na základě uvedeného věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.18. V projednávaném případě po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba byla k soudu dána důvodně, nikoli však v celém rozsahu.19. V prvé řadě se soud zabýval nárokem na vrácení neuhrazené jistiny, dle žalobkyně ve výši 10 988,92 Kč.20. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud dovodil, že úvěrující společnost a žalovaná zcela nepochybně měli za cíl uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákona, neboť mezi nimi skutečně byla uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru a na základě této smlouvy žalovaná opakovaně čerpala finanční prostředky, a to bezhotovostně, v celkové výši 11 000 Kč. Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaná doposud uhradila na splátkách celkem 11,08 Kč, žalovaná to nezpochybňovala, představuje dluh na jistině 10 988,92 Kč. V tomto rozsahu byla žalobkyně se žalobou úspěšná, soud jí v souladu s konstantní judikaturou přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny a ta na základě zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.21. Soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., ale na základě ustanovení § 86 a § 87 spotřebitelského zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2024 pro nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti, pro který je smlouva o úvě