16 C 129/2026-13 – Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 096,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal celkem 5 000 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 5 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 096,50 Kč.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Soud provedl dokazování listinami, a to: smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal čerpané peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 1 946,50 Kč po slevě a 5 096,50 Kč před slevou do , datum, . výzvou k úhradě ze dne , datum, , včetně podacího lístku ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky a nákladů na zastoupení nejpozději do tří dnů, dílčí smlouvou o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek ze dne , datum, a dodatku č. 6 k rámcové smlouvě o postoupení pohledávek, ze kterých zjistil, že společnost , právnická osoba, . převedla pohledávku za žalovaným na žalobkyni, potvrzením o provedení tuzemské odchozí platby, ze kterého soud zjistil, že z účtu , právnická osoba, . byla odeslána dne , datum, částka 5 000 Kč na účet č. , č. účtu, , sdělením , právnická osoba, . ze dne , datum, , který si soud obstaral ze spisu zdejšího soudu sp. zn. , spisová značka, ve věci totožných účastníků, ze kterého vyplývá, že majitelem a disponentem účtu č. , č. účtu, je žalovaný.5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.6. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.7. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se dne , datum, dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč se splatností do , datum, , které se zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 1 946,50 Kč po slevě a 5 096,50 Kč před slevou. Žalovaný obdržel dne , datum, částku 5 000 Kč na jeho bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný byl vyzýván k úhradě předžalobní upomínkou ze dne , datum, . Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož jde o spotřebitelský úvěr. (§ 2 ZSU).14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně k tomu uvedla, že byl žalovaný lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB a na základě těchto lustrací nevznikla pochybnost o platební schopnosti žalovaného. Dále žalobkyně uvedla, že k tomu nenavrhuje žádné další důkazy. S ohledem na to má soud za to, že lze učinit závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně neověřovala skutečné příjmy a výdaje žalovaného, a tudíž nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZSU, což má za následek neplatnost předmětné smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.16. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 5 000 Kč, přičemž žalovaný dosud žalobkyni neuhradil ničeho a soud z tohoto tvrzení vycházel, neboť žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, kolik celkem žalobkyni uhradil. Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 5 000 Kč a ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta, když vzhledem k neplatnosti smlouvy o zápůjčce nebyl platně ujedná