6 C 46/2022-66 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 725 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce, společnost [právnická osoba], [IČO], s žalovaným uzavřel dne 7. 4. 2020 smlouvu o úvěru č. 596219003, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku 30 750 Kč spolu s příslušenstvím do 7. 5. 2020. Žalovaný sjednanou částku nehradil řádně a včas. Tím mu vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Pohledávka byla postoupena smlouvou ze dne 11. 6. 2021 z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Žalobkyně nárokovala jistinu 25 000 Kč, kapitalizovaný úrok 5 900 Kč skládající se z nesplaceného úroku 5 750 Kč a nákladů na upomínání 150 Kč, nesplacenou smluvní pokutu 9 725 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 2 664,38 Kč (za období od 8. 5. 2020 do 1. 6. 2021), zákonný úrok z prodlení z částky 25 000 Kč od následujícího dne po účinnosti postoupení pohledávky, tj. od 15. 6. 2021, do zaplacení a nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky 72 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Poté, co soud vyzval žalobkyni k prokázání, zda splnila (resp. její právní předchůdce) svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně vzala svou žalobu zpět ohledně částky 9 725 Kč jakožto smluvní pokuty a kapitalizovaného úroku 5 900 Kč s tím, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje. Soud proto ve výroku prvém tohoto rozsudku v uvedené části řízení dle § 96 odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též„ o. s. ř.“), řízení zastavil. 4. Ze smlouvy o úvěru č. 596219003 uzavřené dne 7. 4. 2020 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal zaplatit žalovanému částku 25 000 Kč a žalovaný se zavázal do 7. 5. 2020 vrátit 30 750 Kč (zápůjční úroková sazba 279,83 % ročně, RPSN za celý úvěr 1141,2 %). 5. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalovanému byla dne 7. 4. 2020 vyplacena částka 25 000 Kč. 6. Z dopisů předložených žalobkyní soud zjistil, že žalobkyně či její právní předchůdce sepsali dopisy obsahující výzvu žalovanému k zaplacení (např. ve dnech 21. 5. 2020, 11. 6. 2020, 18. 6. 2020 či 7. 7. 2021. 7. Soud dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzval žalobkyni, nechť sdělí, kdy byl žalovaný poprvé vyzván k zaplacení dlužné částky, a označí důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení. Žalobkyně na tuto výzvu nereagovala. Soud proto vycházel z poštovních podacích archů ze dne 29. 6. 2021 a 11. 11. 2021 přiložených k žalobě - žalobkyně tedy jako nejdřívější odeslání výzvy k zaplacení prokázala, že žalovanému bylo dne 29. 6. 2021 zasláno oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2021, v němž byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu. 8. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“). 9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 12. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2020 trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. 13. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 14. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce posuzoval úvěruschopnost žalovaného, pročež je předmětná smlouva absolutně neplatná. Tohoto závěru si byla ostatně vědoma i žalobkyně, pročež vzala žalobu částečně zpět. 15. Částka 25 000 Kč proto představuje bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). Jelikož žalobkyně prokázala, že tato částka byla žalovanému vyplacena, a ani žalovaný netvrdil, že by jakoukoliv část této částky žalobkyni vrátil, soud uložil žalovanému povinnost zaplatit tuto částku výrokem II. tohoto rozsudku. 16. S ohledem na závěr o bezdůvodném obohacení však nelze přiznat žalobkyni nárok na jakákoliv další plnění plynoucí ze smlouvy. Žalobkyně vzala žalobu zpět ohledně smluvního úroku a smluvní pokuty, pročež soud v této části řízení zastavil. Nicméně i částka 72 Kč jakožto náklady spojené s uplatněním pohledávky představuje plnění plynoucí z absolutně neplatné smlouvy - ani na tuto částku proto žalobkyně nemá nárok. V této části proto byla žaloba zamítnuta. 17. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (ve vztahu k nové právní úpravě obsažené v o. z. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalobkyně ani přes výzvu soudu netvrdila ani neprokázala, kdy poprvé žalovaného vyzvala (ona či její právní předchůdce) k zaplacení dlužné částky. Proto soud vycházel z (k žalobě přiloženého) oznámení o postoupení pohledávek ze dne 25. 6. 2021, v němž byla obsažena i výzva k zaplacení dluhu. Dle předloženého podacího lístku byl tento dopis odeslán žalovanému poštou dne 29. 6. 2021, bezdůvodné obohacení tak bylo splatné desátý den po doručení dopisu - dopis soud považuje za doručený žalovanému dnem 2. 7. 2021 (§ 573 o. z.), bezdůvodné obohacení tak mělo být nejpozději vydáno dne 12. 7. 2021. Bezdůvodné obohacení je proto splatné až od 13. 7. 2021 - teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 25 000 Kč (§ 1970 o. z.). Zákonný úrok z prodlení však pro prodlení, k němuž došlo až v červenci 2021, činil 8,5 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), nikoliv žalobkyní požadovaných 10 % ročně. Z výše uvedených důvodů soud přiznal žalobk