15 C 177/2022-34 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Podanou žalobou došlou soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 12.074 Kč s příslušenstvím. V žalobě vylíčila, že s žalovaným uzavřela dne [datum] prostřednictvím webové stránky [webová adresa] smlouvu o zápůjčce, na základě které téhož dne poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 7.800 Kč na účet č. [bankovní účet]. Před uzavřením smlouvy si od žalovaného vyžádala informace o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů od žalovaného. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 1.774 Kč. Jistina a poplatek byly splatné 11. 9. 2021. Žalovaný je neuhradil řádně a včas. V souvislosti s prodlením žalovaného žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení úroků z prodlení, smluvní pokutu ve výši 2.636 Kč (0,1 % denně z částky 7.800 Kč od 12. 9. 2021 do 16. 8. 2022), účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2.500 Kč za odeslání písemných výzev. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo soudu řádně doručit žalovanému do vlastních rukou, a proto byl dle § 173 odst. 2 ve spojení s § 174a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“) zrušen. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání při splnění podmínek dle § 115a o.s.ř., kdy žalobkyně ani žalovaný proti tomuto postupu neměli žádných námitek. 5. Soud provedl dokazování a učinil následující skutková zjištění: Na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] (byť je označena jako smlouva o zápůjčce, je dle svého obsahu smlouvou o úvěru - § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 32 Cdo 922/2007) uzavřenou distančním způsobem dle § 1820 a násl. o. z. byla dne [datum] žalovanému převodem na bankovní účet č. [bankovní účet] vyplacena částka 7.800 Kč (potvrzení [právnická osoba] o provedené platbě). 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, jedná se o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 10. Podle § 588 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 11. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z.). 12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že posoudila úvěruschopnost žalovaného (přes výzvu soudu usnesením ze dne 17. 10. 2022 č. j. 15 C 177/2022-26 žádné důkazy neoznačila, resp. navrhla, aby soud věc po právní stránce posoudil jako vydání bezdůvodného obohacení). Soud proto uzavřel, že žalobkyně tuto svoji zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného nesplnila. Nesplnění této zákonné povinnosti činí smlouvu o (spotřebitelském) úvěru absolutně neplatnou. Protože bylo plněno bez právního důvodu, je žalovaný povinen vyplacenou částku 7.800 Kč jako bezdůvodné obohacení vrátit. Soud proto žalobě v této části vyhověl, když přihlédl i k tomu, že žalovaný zůstal v řízení zcela pasivní a žalobě se nijak nebránil, a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl. Jelikož žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, soud žalobkyni zároveň přiznal i úrok z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). 14. Žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, a proto soud náhradu nákladů poměrně rozdělil (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 53 %, žalovaný ze 47 %, tedy čistý úspěch žalobkyně je 6 % (soud přihlédl i k neúspěchu ve vztahu k požadavku na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky – srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08). Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, nákladů právního zastoupení dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis výzvy k plnění, sepis návrhu ve věci samé - § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu) po 300 Kč dle § 14b odst. 1, dále 3 x náhrada hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, celkem 2.000 Kč x 0,06, tj. 120 Kč. 15. Žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o.s.ř. 16. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř., tj. v délce tří dnů.