15 C 18/2023-55 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobou došlou soudu dne 6. 10. 2022 se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 8.845 Kč s příslušenstvím. Vylíčila, že s žalovaným uzavřela dne [datum] distančním způsobem na adrese [webová adresa] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr do výše 7.000 Kč s možností postupného čerpání. Nedílnou součástí smlouvy se staly všeobecné obchodní podmínky a sazebník. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky za volitelné služby. Prostřednictvím uvedené internetové stránky vyplněním žádosti žalovaný poskytl žalobkyni údaje, na základě kterých posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně vůči žalovanému uplatnila nárok na zaplacení jistiny ve výši 7.000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 1.680 Kč, poplatek za službu„ presto“ 165 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 8.845 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky 3.010 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 8.845 Kč od 22. 7. 2021 do 19. 10. 2021. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo soudu řádně doručit žalovanému do vlastních rukou, a proto byl dle § 173 odst. 2 ve spojení s § 174a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“) zrušen. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se nedostavil. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud jednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků. 4. Soud provedl dokazování a učinil následující skutková zjištění: Na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřenou distančním způsobem dle § 1820 a násl. o. z. byla dne 21. 6. 2021 žalovanému vyplacena částka 7.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 21. 7. 2021. Žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného, který uvedl měsíční výdaje 10.400 Kč, měsíční příjem 20.000 Kč, avšak ověřený čistý měsíční příjem činil 14.766 Kč (z listin však není zřejmé, jak konkrétně žalobkyně úvěruschopnost posuzovala, resp. jaké podklady vůbec měla k dispozici). 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, jedná se o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 9. Podle § 588 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 10. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z.). 11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že spolehlivě, dostatečně a přiměřeně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Spolehla se na informace, které jí poskytl žalovaný, aniž by zkoumala jejich správnost. Avšak i kdyby informace o příjmech a výdajích byly spolehlivě zjištěny a ověřeny, žalovaný by nebyl schopen částku úvěru ve výši 7.000 Kč do jednoho měsíce vrátit. Soud proto uzavřel, že žalobkyně tuto svoji zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované nesplnila (neúčastí při jednání se žalobkyně navíc vzdala práva být poučena ve smyslu § 118a odst. 1 až 3, 118b odst. 1 o. s. ř.). Nesplnění této zákonné povinnosti činí smlouvu o (spotřebitelském) úvěru absolutně neplatnou. Protože bylo plněno bez právního důvodu, je žalovaný povinen vyplacenou částku 7.000 jako bezdůvodné obohacení vrátit. Soud proto žalobě v této části vyhověl, když přihlédl i k tomu, že žalovaný zůstal v řízení zcela pasivní a žalobě se nijak nebránil, a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl. Jelikož je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, soud žalobkyni zároveň přiznal i úrok z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). 13. Žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, a proto soud náhradu nákladů poměrně rozdělil (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 55 % (co do částky 7.000 Kč), žalovaný z 45 % (co do částky 5.651 Kč), tedy čistý úspěch žalobkyně je 10 % Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, nákladů právního zastoupení dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis výzvy k plnění, sepis návrhu ve věci samé - § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu) po 300 Kč dle § 14b odst. 1, dále 3 x náhrada hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, navýšené o DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad dle § 137 o.s.ř., celkem 2.252 Kč x 0,10, tj. 225 Kč. 14. Žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. 15. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř., tj. v délce tří dnů.