Okresní soud v Havlíčkově Brodě 6 C 22/2026-61 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 108 371,58 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že společnost , právnická osoba, sídlem , adresa, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Obchodním soudem , Anonymizováno, pod registračním číslem: , anonymizováno, , která v České republice podnikala prostřednictvím svého odštěpného závodu , právnická osoba, , sídlem , adresa, , IČO , IČO, (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaný dne 11. 4. 2018 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. 42371927962100, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěrový rámec do výše 500 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni kalendářního měsíce, nejméně však 500 Kč. Řádný úrok je stanoven na 22,68 % jako pohyblivý ke dni poskytnutí úvěru, ode dne následujícího po zesplatnění (1. 2. 2025) je počítán ve výši 12 %. Žalovaný nesplácel dluh řádně a včas, ke dni 30. 9. 2025 činí zůstatek úvěru celkem 137 159,03 Kč (jistina 107 671,58 Kč, řádný úrok 20 397,89 Kč, zákonný úrok z prodlení 8 389,56 Kč, poplatky 700 Kč). Žalovaný již nezaplatil ničeho ani přes předžalobní výzvu. Žalobkyně dále na výzvu soudu doplnila, že se jedná o kartový úvěr s opakovaným čerpáním – od poskytnutí úvěru bylo vyčerpáno celkem 262 288,80 Kč. Žalovaný celkem uhradil 270 417 Kč.2. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:3. Dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 207592740667972 ze dne 11. 4. 2018 právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému revolvingový úvěr s aktuálním úvěrovým rámcem 35 000 Kč a maximálním úvěrovým rámcem 500 000 Kč. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že pracuje jako elektrikář s čistým měsíčním příjmem 16 000 Kč, náklady na bydlení 4 000 Kč a ostatními pravidelnými výdaji 2 700 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splácet ve sjednaných měsíčních splátkách (RPSN 22,06 %).4. Dle notářského zápisu , tituly před jménem, , jméno FO, , notáře se sídlem , Anonymizováno, ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. NZ 369/2023, byla předmětná pohledávka postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.5. Dle protokolu o prověření úvěruschopnosti bylo ověřeno, že žalovaný v době úvěrové žádosti nebyl v aktivním insolvenčním řízení. Žalovaný na žádosti uvedl příjmy 16 000 Kč a výdaje 6 700 Kč, právní předchůdce žalobkyně stanovil životní výdaje žalovaného na základě jím sdělených dat v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 6 700 Kč. Splátka činila 1 750 Kč. Příjem žalovaného byl vyhodnocen jako dostatečný pro poskytnutí úvěru. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů žalovanému zbylo 14 250 Kč k pokrytí životních nákladů.6. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. 207592740667972 ze dne 11. 4. 2018, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec. Žalovaný se zavázal předmětný úvěr řádně a včas splácet. Na úvěr vyčerpal celkem 262 288,80 Kč a vrátil 270 417 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas dle smlouvy. Před uzavřením smlouvy žalovaný uvedl měsíční příjmy 16 000 Kč a výdaje 6 700 Kč (4 000 Kč na bydlení, 2 700 Kč na ostatní výdaje). Právní předchůdce žalobkyně vycházel z tvrzení žalovaného a statistických modelů a výdaje žalovaného stanovil na 6 700 Kč, proto žalovanému úvěr poskytl. Předmětná pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Žalovaný již dále nezaplatil ničeho ani přes výzvu.7. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:8. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“12. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2018 trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.13. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.14. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.15. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.16. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).17. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na uvážení poskytovatele spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.18. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit. Nahlédnutí do databází však ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří na první pohled nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.19. Žalobkyně pak přes výzvu nepředložila žádný doklad svědčící o tom, že by její právní předchůdce ověřoval příjmy a výdaje žalovaného. Na tuto svoji povinnost rezignoval a spokojil se s jakýmsi statistickým modelem. Ten může být vhodným doplňkem, nemůže však nahradit primární povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru nejen dotázat se spotřebitele – žadatele o úvěr – na jeho příjmy a výdaje, ale především tato tvrzení spotřebitele důkladně ověřit na základě předložených listin (například díky potvrzením zaměstnavatele, výplatním páskám, daňovým přiznáním, dokladům o pobíraných dávkách či jiných příjmech, nájemní smlouvou, fakturami na vyúčtované energie a služby apod.).20. Zdejší soud si je vědom existence rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Nejvyšší soud zde zastává právní názor, že pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru poruší svou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, ale ten následně je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, nelze smlouvu bez dalšího označit za neplatnou. Okresní soud však konstatuje, že porušením povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr nastává ve smyslu shora odkazované právní úpravy včetně judikatury (např. Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu či Soudního dvora) absolutní neplatnost smlouvy. Smlouva tedy už od svého počátku absolutně neplatná buď je, nebo není. Počáteční absolutní neplatnost pak nemůže být jaksi „zhojena“ případným řádným splácením úvěru spotřebitelem. Navíc spotřebitel v rámci snahy o splacení úvěru na sebe může přijímat další závazky (např. další spotřebitelské úvěry, zápůjčky od rodinných příslušníků či blízkých, úvěry od nebankovních subjektů s vysokými smluvními plněními apod.) a dostávat se tak do tzv. dluhové pasti, což zjevně není cíl zamýšlený zákonodárcem, resp. unijním normotvůrcem. Shora odkazované právní úpravě a judikatuře tak dle závěru okresního soudu nejlépe odpovídá ten závěr, že poruší-li poskytovatel spotřebitelského úvěru svou povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr, pak je smlouva absolutně neplatná od samého počátku a nic na tom nemění případné řádné splácení úvěru spotřebitelem. Nadto lze podotknout, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 jsou v rozporu s východisky obsaženými v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, kde je uvedeno, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.21. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).22. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky apod.) a měla nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 262 288,80 Kč. Žalovaný již přitom žalobkyni nebo jejímu právnímu předchůdci vrátil částku 270 417 Kč, tedy ještě více, než činil nárok žalobkyně. Proto soud výrokem I. tohoto rozsudku žalobu v plném rozsahu zamítl. Jelikož nárok žalobkyně není důvodný, nelze jí přiznat ani smluvní úrok či zákonný úrok z prodlení.23. Žalovaný byl ve věci plně procesně úspěšný, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Žalovaný byl nicméně v řízení pasivní a žádné náklady řízení mu nevznikly. Proto soud výrokem II. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.24. Soud o věci rozhodl bez jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).