14 C 174/2021-33 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 27 837,41 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 29. 5. 2018. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ze předložených listinných důkazů bylo o skutkovém stavu věci zjištěno následující: Z obsahu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 29. 5. 2018 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému – dlužníkovi – úvěr ve výši 28 105 Kč. Žalovaný se zavázal hradit úroky z úvěru ve výši 13,9 % ročně. Žalovaný se ve smlouvě o úvěru zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 494 Kč, vždy nejpozději do 20. dne v měsíci. Z potvrzení zaměstnavatele na formuláři žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně posuzovala před poskytnutím peněžitých prostředků úvěruschopnost žalovaného. Z výpisu z úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný úvěr čerpal, řádně však nesplácel. Z obsahu upomínky bylo zjištěno, že žalobkyně o řádné splácení žalovaného upomínala. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti bylo zjištěno, že žalobkyně ke dni 1. 4. 2020 prohlásila celou dlužnou pohledávku za splatnou, z podacího archu soud zjistil, že rozhodnutí o okamžité splatnosti bylo zasláno žalovanému doporučeně prostřednictvím pošty na adresu náměstí [anonymizováno]. [příjmení] [anonymizováno], [obec]. Z předžalobní výzvy k úhradě bylo zjištěno, že žalobkyně zaplacení dlužné částky neevidovala a advokátka žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k zaplacení. Nebylo zjištěno, že dříve, než žalobkyně přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 105 Kč, s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Žalobkyně předložila potvrzení zaměstnavatele ze dne 29. 5. 2018, ze kterého bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnán u města Nový Bydžov jako dělník veřejně prospěšných prací. Průměrný čistý měsíční příjem za posledních 12 měsíců potvrdil zaměstnavatel ve výši 10 995 Kč. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 105 Kč, aniž s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Smlouva o úvěru je tudíž neplatná. Přijetím peněžité částky se žalovaný bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. V době rozhodování soudu měl žalovaný povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 037,41 Kč a byl se zaplacením v prodlení. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované – spotřebitelky – splácet poskytnuté peněžní prostředky. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platilo, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. V daném případě žalobkyně nesplnila povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele – na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu výše citovaných ustanovení § 86, § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V době rozhodování soudu dlužil žalovaný nesplacenou jistinu ve výši 26 037,41 Kč, soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalovanému povinnost tuto částku vrátit žalobkyni. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení [obec] národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Nebylo zjištěno, zda a kdy byla žalovanému doručena výzva k zaplacení. Žalovaný do smlouvy uvedla adresu [adresa žalovaného]. Rozhodnutí o okamžité splatnosti i předžalobní výzvu však žalobkyně zasílala na adresu náměstí [anonymizováno]. [příjmení], [obec], což je podle výpisu s evidence obyvatel adresa úřadu. Soud proto počátek doby prodlení vázal na doručení žaloby. Žaloba byla doručena žalované dne 26. 7. 2021, dne 27. 7. 2021 mohl žalovaný dobrovolně plnit, a jestliže tak neučinil, pak od 28. 7. 2021 trvá prodlení žalovaného se zaplacením. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků a poplatků. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na poměrný úspěch účastníků ve věci. Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 114 Kč (sazebník soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a dále při stanovení výše odměny soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 14b advokátního tarifu činí v dané věci mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby částku 300 Kč. Advokátka poskytla žalobkyni tři úkony právní služby (1 – příprava a převzetí zastoupení, 2 – výzva před podáním žaloby, 3 – sepis