18 C 135/2021-16 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 4. 2021 po žalované domáhala zaplacení částky 25 314,41 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně – společností [právnická osoba] a žalovanou dne 15. 7. 2019. V žalobě uvedla, že právní předchůdce žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] [číslo], na základě které jí poskytl peněžní prostředky ve výši 12 100 Kč, které měly být splaceny nejpozději dne 14. 8. 2019. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná zavázala zaplatit i částku ve výši 13 214,41 Kč, jež představuje poplatek za poskytnutý úvěr. Při včasném splacení úvěru mohl poskytovatel žalované přiznat slevu z poplatku za poskytnutí úvěru. Žalovaná ovšem nehradila řádně a včas. Částka poskytnutá v rámci úvěru byla žalované převedena na bankovní účet žalované č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo]. Do postoupení pohledávky, ke které došlo dne 18. 3. 2021, žalovaná na dluh nezaplatila ničeho. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 12 100 Kč a dále nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 13 214,41 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel z databáze ISIR, CRKI,EUCB. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Ze smlouvy o úvěru č. č. [anonymizováno] [číslo] uzavřené dne 15. 7.2019 a výpisu z účtu žalované soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně - společnost [právnická osoba] - poskytl dne 15. 7. 2019 žalované finanční prostředky ve výši 12 100 Kč na její účet [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo] a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s jednorázovým poplatkem ve výši 13 214,41 Kč do 14. 8. 2019. 5. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím lístkem vyplývá, že zástupce žalobkyně upomínkou vyzval žalovanou k zaplacení dluhu nejpozději do 5. 2. 2021. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že dne 18. 3. 2021 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni, žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno. 7. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně - společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovanou jako spotřebitelkou dne 15. 7. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované finanční prostředky ve výši 12 100 Kč, aniž by jako věřitel poskytující úvěr spotřebiteli postupoval s obornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně totiž se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, aniž by náležitě prověřil, zda má žalovaná finanční prostředky na splácení úvěru. Pokud právní předchůdce žalobkyně vycházel pouze z údajů uvedených žalovanou, aniž by ověřil tvrzení žalované a provedl pouze lustraci ve veřejných databázích, což však neprokázal, pak takový postup nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobce jako věřitel nezkoumal při prověřování úvěruschopnosti žalované její příjmy a výdaje, ani nepožadoval jejich doložení, údajně se spokojil pouze s tvrzením žalované. Nemohl tak správně posoudit, poměř příjmů vůči výdajům žalované, tedy její schopnost spotřebitelský úvěr řádně splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek z 18. 3. 2021 z právního předchůdce žalobkyni. Žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení dluhu upomínkou a vyzvala ji k zaplacení dluhu ve lhůtě do 5. 2. 2021 (do tří dnů od doručení výzvy, ta se mohla do dispozice žalované dostat od 2. 2. 2021) Žalovaná na dluh ke dni postoupení pohledávky ničeho nezaplatila 8. Žaloba je důvodná pouze částečně. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaná neuhradila na dluh ničeho. 13. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 14. Dle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je met