21 C 120/2021-16 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 27. 5. 2021 po žalované domáhal zaplacení částky 28 040 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba] - a žalovanou dne 2. 9. 2019 prostřednictvím elektronických prostředků. V žalobě uvedl, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, a to bezhotovostně, převodem na její účet, žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce částku 24 600 Kč spolu s příslušenstvím do 2. 10. 2019. Žalovaná o půjčku zažádala online na internetových stránkách [webová adresa], kde vyplnila požadované registrační údaje ve formuláři, v rámci dokončení žádosti o půjčku provedla žalovaná tzv. verifikační platbu, kterou odeslala z osobního bankovního účtu vedeného na její jméno, při dokončení žádosti obdržela žalovaná předsmluvní informace o půjčce, ve kterých byly shrnuty veškeré parametry půjčky, na základě těchto informací [právnická osoba] zahájila schvalovací proces, jehož součástí je nahlížení do registrů (insolvenční rejstřík, bankovní registr klientských informací, nebankovní registr klientských informací), respektive prověřování bonity, tedy kroky vedoucí k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaná sjednanou částku neuhradila řádně a včas, proto jí vznikla povinnost zaplatit [právnická osoba] smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení. Pohledávka za žalovanou byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020 s účinností ke dni 20. 11. 2020 převedena na žalobce. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Z návrhu smlouvy o úvěru ve spojení s výpisem z účtu právního předchůdce žalobce soud zjistil, že právní předchůdce žalobce – společnost [právnická osoba] – poskytl dne 2. 9. 2019 žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 600 Kč ve lhůtě 30 dnů. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobce dne 16. 11. 2020 postoupil pohledávku za žalovanou žalobci. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. 12. 2020 ve spojení s podacím archem soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalované, že pohledávku postoupil žalobci a žalovanou vyzval k zaplacení ve lhůtě 10 dnů, výzva byla odeslána žalované dne 7. 12. 2020. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím lístkem vyplývá, že zástupce žalobce upomínkou ze dne3. 5. 2021 vyzval žalovanou opětovně k zaplacení dluhu. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce - společnost [právnická osoba] - uzavřel dne 2. 9. 2019 se žalovanou jako spotřebitelkou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, aniž by jako věřitel poskytující úvěr spotřebiteli postupoval s obornou péčí. Právní předchůdce žalobce totiž se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, aniž by měl řádně doloženy majetkové poměry žalované, aniž by zkoumal příjmy žalované, její výdaje, počet vyživovacích povinností apod. Právní předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru žalované provedl pouze formální prověření úvěruschopnosti, když pouze nahlédl do registrů (insolvenčního rejstříku a bankovního a nebankovního registru klientských informací). Z provedeného dokazování nelze nijak dovodit, že by se právní předchůdce žalobce zabýval jakkoli podrobněji otázkou příjmů a výdajů žalované. Pokud se právní předchůdce žalobce spokojil pouze s nahlédnutím do registrů, pak takový postup nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobce s odbornou péčí nepostupoval, řádně neověřil majetkové poměry žalované. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020 postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovanou žalobci a spolu s oznámením o postoupení pohledávky právní předchůdce žalobce vyzval dne 4. 12. 2020 žalovanou k zaplacení dluhu. Žaloba je částečně důvodná. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobce), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně právní předchůdce žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaný dluh nezaplatil. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Soud má však za to, že v ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 132/2019 nebo sp. zn. 23 Co 128/2019, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právn