12 C 7/2022-16 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Tvrdil, že [právnická osoba] na základě smlouvy o úvěru ze dne 31. 10. 2019 žalovanému poskytl úvěr 5 600 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 29. 11. 2019 s poplatkem 6 115,76 Kč, což nesplnil. Žalobce pohledávku nabyl smlouvou z 18. 3. 2021. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Soud vzal tvrzení žalobce za prokázaná, protože žalobce je doložil smlouvou o úvěru a smlouvou o postoupení pohledávky. Při právním posouzení věci soud vyšel z ustanovení § 2395 a násl. o. z., které upravují institut smlouvy o úvěru a § 1968 a § 1970 o. z., a nařízení č. 351/2013 o úroku z prodlení. Soud věc dále podřadil pod ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále také jen„ ZSÚ“). Žalovaný totiž mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavřel smlouvu o úvěru s právním předchůdcem žalobce jako podnikatelem (§ 419 o. z.) Smlouva o poskytnutí úvěru je smlouvou o spotřebitelském úvěru podle § 2 odst. 1 ZSÚ. Podle § 3 odst. 2 písm. d/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona rozumí celkovými náklady spotřebitelského úvěru mj. veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře. Na tomto místě lze poukázat na dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, podle které v rozporu s dobrými mravy je zpravidla sjednaná výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srovnatelný nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 nebo nález ze dne 1. 4 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Z tohoto důvodu soud považuje závazek žalovaného zaplatit za poskytnutí úvěru 5 600 Kč odměnu 6 115,76 Kč v hrubém rozporu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z., a tedy dle ustanovení § 547 o. z. za neplatné ujednání. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž je třeba i bez návrhu účastníků přihlížet. Z veřejně dostupných statistických údajů České národní banky o úrokových sazbách a RPSN korunových úvěrů na spotřebu poskytnutých bankami domácnostem v ČR v březni 2018 plyne, že v tomto období činila průměrná výše úroků na spotřebu pro domácnosti 9,65 % ročně a výše RPSN 10,17 %. Soud zvažoval přiměřenost poplatku a uzavřel, že právnímu předchůdci žalobce mohlo náležet právo na 2 500 Kč za dobu poskytnutí úvěru. Soud přihlížel k tomu, že tyto úvěry mají pro věřitele na rozdíl od úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti. Peněžní ústavy rizikovým klientům úvěry neposkytují, a proto tyto peněžní služby zajišťují společnosti, mezi které patří i právní předchůdce žalobce. Právní předchůdce žalobce nevyžadoval žádné zajištění v podobě ručení další osobou, smluvní pokutou atp. Poplatek byl mezi stranami sjednán na dobu trvání smluvního vztahu, tj. od uzavření smlouvy do data zaplacení. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 8 100 Kč (5 600 Kč a 2500 Kč) s požadovaným úrokem z prodlení a jinak žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy obě procesní strany zaznamenaly pouze částečný úspěch.