18 C 171/2021-24 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23. 6. 2021 po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 735 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi ní a žalovaným dne 13. 4. 2017. V žalobě uvedla, že žalovanému poskytla úvěr ve výši 26 550 Kč (15 000 Kč hotovost a 11 550 Kč souhrnný poplatek), který měl být splacen nejpozději dne 7. 6. 2018. Žalovaný na dluh v týdenních splátkách po 443 Kč zaplatil celkem 6 815 Kč, dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru a dále z kapitalizovaného úroku ve výši 15 400 Kč. V žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala z kontroly v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrola RČ dálkovým systémem společnosti [právnická osoba], náhledem do insolvenčního rejstříku, kontrola zaměstnání telefonicky, kontrola platební historie klienta u žalobkyně, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta (Čestné prohlášení klienta o výši závazků, kontrola předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem úvěruschopnost, přesto byla soudem usnesením ze dne 23. 12. 2021 vyzvána, aby doplnila svá tvrzení vyplývající z § 86 zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, tedy že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a navrhla důkazy k jejich prokázání, neboť žalovanou předložené doklady dle názoru soudu v dostatečné míře neprokazovaly splnění této povinnosti. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 4. 2017 soud zjistil, že žalobkyně poskytla dne 13. 4. 2017 žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s jednorázovým souhrnným poplatkem ve výši 11 550 Kč a to v pravidelných týdenních splátkách po 443 Kč. Ze smluvních podmínek z informační povinnosti Klienta soud zjistil, že před uzavřením Smlouvy je Klient povinen úplně, přesně a pravdivě informovat Společnost o svých příjmech, závazcích, dluzích a půjčkách, které doposud s finančními institucemi, fyzickými a právnickými osobami či jinými subjekty sjednat a to prostřednictvím vyplněním Evidenční karty klienta. Klient je povinen sdělit společnosti výši svého příjmu a uvést jeho zdroj, stejně jako svůj jednotlivý závazek) splatný i nesplatný) označit subjekt, vůči němuž Klientův závazek vznikl a dobu jeh splácení. Z evidenční karty klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho příjem je složen z důchodu ve výši 9 825, výdaje tvoří nájem a energie 2 000 Kč a jiné výdaje domácnosti 3 000 Kč, výdaje na jiný úvěr 1 840 Kč měsíčně a počet úvěrů 1, výdaje celkem 6 840 Kč a peníze k použití 2 985 Kč. V kolonce ověřené dokumenty je zaškrtnuto v kolonce výměr podpory, výplatní pásky 3x nájemní smlouva s doplňující informací, náj. smlouva – rodiče. Z úřední činnosti, ze spisů sp. zn. 8 C 186/2017 a 20 C 13/2018 je soudu známo, že v době uzavření úvěrové smlouvy žalovaný měl i jiné nesplacené úvěry či půjčky, které byly po splatnosti či jejich splátky přesahovali částku uvedenou v kartě klienta, tedy 1 840 Kč měsíčně. Splátky z úvěru [právnická osoba] [anonymizováno] uzavřené dne 6. 12. 2016 řešené ve věci 8 C byly ve výši 1 060 Kč měsíčně a ke dni podpisu úvěru řešeného v tomto soudní řízení, byl již žalovaný v prodlení se splácením tohoto úvěru a ve věci 20 C byl rozsudkem zavázán k zaplacení částky 3 700 Kč vyplývající z úvěru ze dne 5.3.2017 se splatností poskytnutého úvěru ke dni 5. 3. 2017, tedy se splatnosti také před podpisem tohoto úvěru. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně uzavřela se žalovaným jako spotřebitelem dne 13. 4. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, aniž by jako věřitelka poskytující úvěr spotřebiteli postupovala s obornou péčí. Žalobkyně totiž se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, aniž by náležitě prověřila, zda má žalovaný další dluhy a v jaké výši splácí jiné zápůjčky či úvěry, eventuálně zda je reálně, aby jeho příjmy pokryly týdenní splátky úvěru po 443 Kč, tedy 1 772 Kč měsíčně. Dle karty klienta příjem žalovaného byl ve výši 9 825 Kč, výdaje na bydlení a jiné výdaje domácnosti 5 000Kč, výdaje na jiné úvěry 1 840 Kč a z tz. disponibilního zůstatku 2 985 Kč po odečtení měsíční splátky tohoto úvěru, by žalovanému zbylo 1 213 Kč. Nebo-li, žalovanému by mělo po zaplacení nájmu a jím tvrzených splátek předchozích úvěrů (i když toto tvrzení žalovaného nebylo pravdivé) a po odečtení měsíční splátky tohoto úvěru zbýt na živobytí, tedy na pokrytí veškerých výdajů 4 213 Kč, což je jen o 800 Kč více, než by bylo životní minimum., tedy opravdu minimální částka. Z tohoto hlediska postup žalobkyně nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Žalobkyně jako věřitelka měla úvěruschopnost žalovaného zkoumat nejen vzhledem k prokázané výši jejího měsíčního příjmu, ale též zohlednit její měsíční výdaje a další dluhy. Žalobkyně však s odbornou péčí nepostupovala, kdy řádně neporovnala výdaje a příjmy žalovaného z pohledu částky, která by mu měla zbýt k pokrytí pravidelných měsíčních potřeb. Žaloba je částečně důvodná. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaná svůj dluh zaplatila jen částečně. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl so