21 C 149/2022-17 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 19. 5. 2022 po žalovaném domáhal zaplacení částky 71 166 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba] - a žalovaným dne 29. 7. 2020 pod [číslo]. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba] – a žalovaným dne 29. 7. 2020 ve spojení s výpisem z účtu soud zjistil, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 29. 7. 2020 žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 26 860 Kč a poplatkem ve výši 9 000 Kč. Tedy celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku 85 860 Kč v 18 měsíčních splátkách po 4 770 Kč. Z karty zákazníka – žádosti o úvěr - ze dne 28. 7. 2020 soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou od 1. 12. 2019, tedy necelý rok, svůj čistý měsíční příjem uvedl ve výši 50 000 Kč, tento příjem nebyl nijak doložen, dále žalovaný uvedl osobní výdaje ve výši 3 410 Kč, spoření ve výši 1 000 Kč, splátky úvěrů 6 000 Kč, výdaje na bydlení 4 000 Kč a ostatní výdaje 1 000 Kč. Žádné dokumenty k ověření finanční situace žadatele nebyly předloženy, rovněž nebylo doloženo, jaká je skutečná výše splátek dalších dluhů žalovaného, rovněž nebyly doloženy výdaje na bydlení žalovaného. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost a bydlí v nájmu. Dle tvrzení žalobce žalovaný za celou dobu trvání smluvního vztahu neuhradil ničeho. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 22. 4. 2021 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu do 10 dnů od doručení výzvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 ve spojení se seznamem postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému, že pohledávku postoupil žalobci a žalovaného opětovně vyzval k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. Z předžalobní upomínky vyplývá, že zástupce žalobce upomínkou ze dne 14. 4. 2022 vyzval žalovaného opětovně k zaplacení dluhu. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce - společnost [právnická osoba] - uzavřel dne 29. 7. 2020 pod [číslo] se žalovaným jako spotřebitelem smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, aniž by jako věřitel poskytující úvěr spotřebiteli postupoval s obornou péčí. Právní předchůdce žalobce totiž se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, aniž by měl řádně doloženy tvrzené příjmy žalovaného, zejména když žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou od 1. 12. 2019, tedy necelý rok před podáním žádosti o úvěr. Právní předchůdce žalobce se podrobně nezabýval ani tvrzenými výdaji žalovaného, k žádosti o úvěr nebyly předloženy žádné dokumenty k ověření finanční situace žadatele, rovněž nebylo doloženo, jaká je výše splátek dalších dluhů žalovaného, rovněž nebyly doloženy výdaje na bydlení žalovaného. Z provedeného dokazování nelze nijak dovodit, že se právní předchůdce žalobce otázkou příjmů a výdajů žalovaného jakkoli podrobněji zabýval. Pokud právní předchůdce žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného, pak takový postup nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobce, jako věřitel, měl úvěruschopnost žalovaného zkoumat nejen vzhledem k výši jejího tvrzeného měsíčního příjmu, ale tento příjem si nechat skutečně doložit, měl zkoumat majetkovou situaci žalovaného i s přihlédnutím k jeho skutečným výdajům, které měl řádně prověřit. Právní předchůdce žalobce s odbornou péčí nepostupoval. Právní předchůdce žalobce dne 22. 4. 2021 vyzval žalovaného k zaplacení dluhu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným žalobci a spolu s oznámením o postoupení pohledávky právní předchůdce žalobce vyzval dne 3. 2. 2022 žalovaného opětovně k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů. Dne 14. 4. 2022 vyzval zástupce žalobce žalovaného opětovně k zaplacení dluhu předžalobní upomínkou. Žaloba je částečně důvodná. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobce), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně právní předchůdce žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaný dluh nezaplatil. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Soud má však za to, že v ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 132/2019 nebo sp. zn. 23 Co 128/2019, v nichž se soud de