21 C 96/2022-18 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 9. 3. 2022 po žalované domáhal zaplacení částky 24 273,79 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru Pronto půjčka [číslo] uzavřené dne 17. 7. 2020. V žalobě uvedl, že poskytl žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, a to bezhotovostně převodem na bankovní účet žalované, žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky splácet v 30-ti pravidelných splátkách ve výši 1 995 Kč, počínaje dnem 17. 8. 2020. Žalovaná neuhradila ničeho a dostala se dne 18. 8. 2020 do prodlení s úhradou ujednaných splátek, následně dne 19. 8. 2020 zaplatila částku ve výši 2 000 Kč, dne 21. 9. 2020 částku 2 000 Kč a dne 18. 12. 2020 částku 4 430 Kč. Dne 22. 12. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné splátky a byla jí poskytnuta dodatečná lhůta k úhradě. Protože dlužnou splátku neuhradila a dostala se do prodlení i s úhradou dalších splátek, došlo dle čl. VI. odst. 1 smluvních podmínek nejpozději ke dni 15. 7. 2021 k zesplatnění úvěru a žalované vznikla povinnost zaplatit celkovou nesplacenou jistinu ve výši 19 360,58 Kč a dále smluvní úrok ve výši 111,33 %. Dále žalované vznikla povinnost zaplatit poplatky za upomínky ve výši 2 x 450 Kč a v souladu s čl. VI. odst. 3a smluvních podmínek též smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Vzhledem k tomu, že došlo k zesplatnění pohledávky, vznikla žalované též povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 19 360,58 Kč za období od 16. 7. 2021 do sepsání žaloby dne 28. 2. 2022, tj. ve výši 4 414,21 Kč. Žalovaná tak dluží žalobci celkem částku 24 273,79 Kč, a to na zůstatku jistiny úvěru 19 360,58 Kč a na smluvní pokutě vyčíslené ke dni 28. 2. 2022 částku 4 913,21 Kč. Dále žalobce uvedl, že před uzavřením smlouvy prověřil úvěruschopnost žalované, zejména údaje uvedené žalovanou jako žadatelkou v žádosti o úvěr, prověřil žalovanou jako žadatele v dostupných registrech, zejména centrální evidenci exekucí a centrálním registru dlužníků. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 17. 7. 2020 ve spojení s potvrzením o provedení úhrady ze dne 22. 7. 2020 soud zjistil, že žalobce poskytl dne 22. 7. 2020 žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 111,33 % ročně v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 1 995 Kč. Z výplatních dokladů důchodu za měsíce duben až červen 2020 soud zjistil, že žalovaná pobírala měsíčně invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 14 060 Kč. Z lustrace provedené v centrální evidenci exekucí bylo zjištěno, že proti žalované bylo vedeno 1 exekuční řízení u soudního exekutora v [obec] [anonymizováno] [příjmení]. Z tvrzení žalobce soud zjistil, že žalovaná zaplatila žalobci dne 19. 8. 2020 částku 2 000 Kč, dne 21. 9. 2020 částku 2 000 Kč a dne 18. 12 2020 částku 4 430 Kč, celkem tedy 8 430 Kč. Z předžalobní upomínky ze dne 13. 8. 2021 vyplývá, že zástupce žalobce upomínkou ze dne 13. 8. 2021, podanou k poštovní přepravě téhož dne, vyzval žalovanou k zaplacení dluhu ve lhůtě 14 dnů ode dne předání k poštovní přepravě, tedy ve lhůtě do 27. 8. 2021. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobce uzavřel se žalovanou jako spotřebitelkou dne 17. 7. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, aniž by jako věřitel poskytující úvěr spotřebiteli postupoval s obornou péčí. Žalobce totiž se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, ač jediným příjmem žalované byl invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 14 060 Kč měsíčně, proti žalované bylo vedeno exekuční řízení, bylo tedy zřejmé, že žalovaná nesplácí řádně své dluhy, žalobce se vůbec nijak nezabýval pravidelnými výdaji žalované, nezjišťoval výdaje žalované na bydlení, příp. vyživovací povinnost žalované, nezjišťoval výši dalších dluhů žalované. Pokud žalobce vycházel pouze z centrální evidence exekucí a příjmů žalované ve výši 14 060 Kč měsíčně, pak takový postup nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Žalobce jako věřitel měl úvěruschopnost žalované zkoumat nejen vzhledem k výši jejího měsíčního příjmu, ale tento příjem měl porovnat s výší měsíčních výdajů žalované a zejména zjistit veškeré další dluhy žalované a výši výdajů žalované na bydlení, léky apod. Žalobce s odbornou péčí nepostupoval, řádně dluhy a pravidelné výdaje žalované neověřil. Žalovaná žalobci vrátila celkem částku 8 430 Kč. Žaloba je důvodná pouze částečně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 17. 7. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaná dluh sjednaný ve smlouvě nebyla schopna zaplatit. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Soud má však za to, že v ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou