14 C 140/2023-55 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se žalobou ze dne 6. 10. 2022 domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Z předložených listinných důkazů soud učinil závěr o skutkovém stavu, že mezi právním předchůdcem žalobce, tj. spol. [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne 4. 2. 2000 uzavřena smlouva, podle které umožnil právní předchůdce žalobce jakožto leasingová společnost žalovanému jakožto leasingovému nájemci úplatné užívání použitého osobního automobilu tov. zn. Mercedes, [příjmení]: [anonymizováno] (dále také jen„ předmět leasingu“) s tím, že v případě splnění závazků ze smlouvy přejde na leasingového nájemce vlastnické právo k předmětu leasingu v den následující po uhrazení zůstatkové ceny ve výši 5 000 Kč Smlouva byla uzavřena na dobu 36 měsíců a žalovaný jí byl zmocněn k převzetí předmětu leasingu. Tyto skutečnosti zjistil soud z leasingové smlouvy [číslo] všeobecných obchodních podmínek leasingové společnosti. Žalovaný se v průběhu trvání smlouvy dostal do prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek leasingu (5 123 Kč prvních 24 měsíců, 421 Kč zbylých 12 měsíců) a leasingová společnost smlouvu předčasně ukončila k 31. 3. 2003. Pohledávka leasingové společnosti na zaplacení částky 13 213,24 jakožto neuhrazených splátek předmětu leasingu byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek [číslo] ze dne 12. 3. 2019 na žalobce, a to ke dni 15. 3. 2019, což bylo žalovanému oznámeno. Před podáním žaloby odeslal zástupce žalobce žalovanému předžalobní výzvu k plnění. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Hmotněprávní poměry účastníků posoudil soud podle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a to v návaznosti na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce – společnost [právnická osoba], [IČO] – uzavřel s žalovaným tzv. leasingovou smlouvu (§ 269 odst. 2 obchodního zákoníku). Žalovaný porušil závazkový právní vztah založený touto smlouvou, neboť nehradil řádně a včas sjednané splátky. Pohledávka na zaplacení zbylých 13 213,24 Kč byla postoupena žalobci dle § 1879 a násl. o. z. ve spojení s § 3028 odst. 1 o. z. Žalovaný zůstal nečinný a tedy ani netvrdil existenci okolností vylučujících nárok žalobce. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku, a to včetně příslušenství. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení rozhodl soud dle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005 (tj. do novely provedené nařízením vlády č. 163/2005 Sb.) a dle úředního sdělení [obec] národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Počátek doby prodlení soud vázal na termín k plnění 9. 5. 2020 stanovený v předžalobní výzvě. Jestliže žalovaný do tohoto dne dlužnou částku žalobci neuhradil, pak od 10. 5. 2020 se ocitl se zaplacením v prodlení. Výrokem rozsudku pod bodem II soud žalobu částečně zamítl jako nedůvodnou, a to v části, ve které se žalobce domáhal placení zákonných úroků z prodlení za dobu od 1. 4. 2003 do 9. 5. 2020. Soud přihlédl ke skutečnosti, že věřitel s podáním žaloby vyčkával od roku 2003 do roku 2022, a žalovaný v postavení dlužníka se tedy mohl důvodně domnívat, že věřitel dluh po žalovaném již vymáhat nebude, tj. žalovaný nebude nucen hradit ani zákonný úrok z prodlení řadu let zpětně. Podle § 3030 o. z. platí, že na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. Při posouzení dané věci z hlediska ustanovení části první hlavy I. zákona č. 89/2012 Sb. soud uzavřel, že požadavkem žalobce na placení úroků z prodlení od roku 2003 byly ve vztahu k žalovanému porušeny zásady, na nichž spočívá soukromé právo, a jsou vyjádřeny v ustanoveních § 1 až § 14 zákona č. 89/2012 Sb. a jsou v nich zakotveny obecné a základní principy soukromého práva. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalovanému povinnost platit úroky z prodlení v návaznosti na termín plnění stanovení v předžalobní výzvě. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Soud přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl úspěšný pouze ohledně části požadovaného zákonného úroku z prodlení. Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč (sazebník soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a dále při stanovení výše advokátovy odměny soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 14b advokátního tarifu činí v dané věci mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby částku 300 Kč. Advokát poskytl žalobci tři úkony právní služby (1 – příprava a převzetí zastoupení, 2 – výzva před podáním žaloby, 3 – sepis žaloby), ke každému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč. K mimosmluvní odměně a paušální náhradě hotových výdajů byla připočtena částka odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Povinnost platit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce se opakovaně domáhá svých nároků ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž používá ustálený vzor návrhu na zahájení řízení, který pouze v jednotlivostech upravuje pro účel konkrétního řízení. Proto soud rozhodl o nákladech právního zastoupení dle § 14b označené vyhlášky. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.