14 C 280/2025-14 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 7. 7. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 710,93 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 7. 2024, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžité prostředky ve výši 5 000 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena distančním způsobem, před uzavření smlouvy žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Z obsahu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 7. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr, jiný než na bydlení, až do výše 45 900 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách dle čl. V odst. 1 smlouvy ve výši určené dle čl. 5 všeobecných obchodních podmínek žalobkyně. Úroková sazba byla stanovena ve výši 1,066 % denně, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého úvěrového rámce činila 2051,60 %. Žalovaný uvedl v záhlaví smlouvy číslo účtu pro čerpání úvěru.Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila dne 9. 7. 2024 částku 5 000 Kč, a to na bankovní účet, který žalovaný označil ve smlouvě.Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalovaný uvedl výši čistého měsíčního příjmu 26 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje žalovaného byly uvedeny celkem ve výši 11 000 Kč, žalobkyně provedla výpočet minimálních výdajů na 8 005 Kč měsíčně. Z identifikovaných příjmů žalobkyně dovodila výši ověřeného čistého příjmu žalovaného na 22 897 Kč.Z výzvy k zaplacení soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení poskytnuté částky do 27. 2. 2025.Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí věci.O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně poskytla dne 9. 7. 2024 na účet, který žalovaný ve smlouvě o úvěru označil, peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Schopnost žalovaného úvěr splácet nebyla ze strany žalobkyně posouzena s odbornou péčí. Úrok ve výši 1,066 % denně byl sjednán v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o úvěru je neplatná.Soud jednal podle zákona č. 99/1963Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Hmotněprávní posouzení věci vychází zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z také ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.Bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný – spotřebitel – jednali o uzavření smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku.Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Dle rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Soud uzavřel, že v daném případě byl sjednaný úrok tím stěžejním, co vedlo žalobkyni k uzavření smlouvy o úvěru, neboť jen těžko si lze představit situaci, že by žalobkyně bez úroku v této výši smlouvu o úvěru se žalovaným uzavřela. Soud proto považuje smlouvu o úvěru jako celek za neplatnou.Z hlediska dobrých mravů je dle ustálené judikatury úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době jejich sjednání, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů a půjček. Za nepřiměřenou se úroková sazba považuje u tohoto druhu úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru tehdy, pokud přesahuje obvyklou úrokovou míru přibližně trojnásobně, kdy původně sjednaná úroková sazba trojnásobek těchto obvyklých úroků výrazně přesáhla. Podle statistických údajů dostupných na internetu se v roce 2024 v bankovním sektoru pohybovala úroková sazba srovnatelných spotřebitelských úvěrů okolo 8 % až 9 % ročně (mimo úvěrů na bydlení). Daná smlouva zněla na zápůjční úrokovou sazbou 1,066 % denně, tj. více jak 365 % ročně.S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 a ustanovení § 588 občanského zákoníku.Podle ustanovení § 86, § 87 bylo povinností žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná.Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.V daném případě žalobkyně nesplnila povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele – na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Ve výpisu posouzení úvěruschopnosti, který žalobkyně předložila, není dostatek údajů, na základě kterých by žalobkyně mohla řádně s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.Přijetím částky 5 000 Kč se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a bylo jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat, žalobkyně na jistinu evidovala započtení částky 0,03 Kč. Soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni částku, o kterou se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, tj. 4 999,97 Kč. Splatnost této částky soud určil v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 ZSÚ, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, ), v obecné třídenní lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti. Vzhledem k tomu, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, žalobkyni zatím nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků, poplatků a smluvní pokuty.Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na poměrný úspěch ve věci.Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.