8 C 99/2025-58 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 18. 3. 2025 po žalovaném domáhal zaplacení částky 81 225,75 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným dne 22. 2. 2023, číslo úvěru , Anonymizováno, . Nárok zdůvodňoval tak, že po prověření úvěruschopnosti žalovaného mu poskytl úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se na základě smlouvy zavázal úvěr splácet ve 48 splátkách ve výši 3 707 Kč měsíčně s výší nominální úrokové sazby 69,09 % ročně. Žalovaný uhradil do data zesplatnění úvěru částku 22 242 Kč, poté se dostal do prodlení delšího 65 dní, v důsledku čehož žalobce úvěr zesplatnil k datu 17. 12. 2023. K tomuto dni se tak novou jistinou stala původní neuhrazená jistina a přirostlé úroky (68 249,80 Kč), tedy žalobce nově požadoval úroky z prodlení z této nové jistiny. Po zesplatnění úvěru uhradil žalovaný ještě částku 15 000 Kč. Žalobce žádal dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou.2. Soud zjistil o skutkovém stavu následující skutečnosti z níže uvedených důkazů:Na základě žádosti o úvěr byl dne 22. 2. 2023 žalovanému na účet zaslán úvěr ve výši 60 000 Kč s tím, že se žalovaný zavázal tento úvěr hradit v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 3 707 Kč s úrokem 69,09 % ročně, RPSN 95,76 % (viz předsmluvní formulář, oznámení o schválení úvěru, smlouva o úvěru ze dne 22. 2. 2023, potvrzení o vyplacení úvěru, doklad o vyplacení úvěru, dodatek č. , hodnota, smlouvy potvrzující způsob uzavření smlouvy na dálku, dokument o postupu uzavření smlouvy). Žalovaný uhradil v období 12. 4. 2023 – 12. 2. 2024 částku celkem 22 242 Kč. Již první splátku uhradil 18 dní po splatnosti, stejně tak každou z následujících splátek uhradil několik dní po splatnosti (5-399 dní po splatnosti) a zpravidla v několika platbách (viz karta klienta s přehledem splácení).Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce vyhotovil výpis z registru SOLUS (viz výpis ze dne 22. 2. 2022) a ověřil jeho příjem za měsíce 12/2022 a 01/2023 (viz potvrzení o přijetí platby od zaměstnavatele). Tento příjem korespondoval s příjmem uvedeným v hodnocení klienta, kde byly dále informace o tom, že je žalovaný ženatý, nežije s manželkou ve společné domácnosti, žije u rodičů, má splátku 1 604 Kč u žalobce, jinak další závazky nemá.Z úřední činnosti soud zjistil, že proti žalovanému bylo vedeno několik dalších řízení. Např. sp. zn. 9 C 370/2024 o dluh vzniknutý z půjčky ze dne 22. 7. 2022. Dále pod sp. zn. 38 C 77/2025 bylo vedeno řízení mezi totožnými účastníky, kdy žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru již 20. 8. 2022.Žalobce zaslal žalovanému zesplatňující dopis ke dni 17. 12. 2023 a následně předžalobní výzvu.3. Soud učinil ve věci skutkový závěr, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 60 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 69,09 % ročně a žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem 37 242 Kč.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.4. Soud předně hodnotil úvěrovou smlouvu včetně úroku ve výši 69,09 % ročně. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. 32 Cdo 1490/2019-175 navázal na svou bohatou judikaturu pro předchozí občanský zákoník a konstatoval, že i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Soud v této věci posoudil, že smluvené úroky se vymykají i adekvátnímu zvýšení plynoucím z podnikatelského rizika poskytovatele úvěrů jakožto nebankovní instituce. Soud proto uzavřel, že ujednaná výše smluvního úroku se příčí dobrým mravům.5. K tomu lze dále odkázat na stručný a výstižný závěr z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 47 Co 87/2023-81 dle kterého pokud jsou smlouvy s nemravně vysokými úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, je absolutně neplatná celá smlouva a nikoliv jen oddělitelné ujednání o nemravných úrocích. Ustanovení § 576 o. z. nelze na takové případy aplikovat. Rovněž z judikatury Soudního dvora plyne, že by neměl být považován za neplatný pouze úrok („odměna“), tj. neměl by být soudem pouze měněn sjednaný úrok na úrok obvyklý, jelikož takový postup vede k setrvávání poskytovatelů na jejich nemravných praktikách. Viz rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“6. Dále pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se sp