Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 2. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 236,03 Kč s příslušenstvím, dále částky 684,54 Kč jako smluvní pokuty a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že dne 25. 2. 2025 uzavřela se žalovaným distančním způsobem prostřednictvím internetové stránky www.flexifin.cz smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále též „úvěrová smlouva“), na jejímž základě se žalovanému zavázala poskytnout spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení s kreditním rámcem ve výši 63 600 Kč s možností postupného čerpání. Žalobkyně žalovanému poskytla v jednotlivých platbách úvěr v celkové výši 16 505,16 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky s příslušenstvím vrátit spolu formou pravidelných denních splátek. První splátka byla splatná dne 27. 3. 2025, konec kreditového rámce měl dle žalobkyně nastat dne 19. 8. 2026. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, proto žalobkyně ke dni 29. 8. 2025 úvěrovou smlouvu vypověděla a žalovaný se ke dni 30. 8. 2025 dostal do prodlení s úhradou celého úvěru. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na jistinu uhradil celkem částku 1 087,45 Kč. Žalobkyně se kromě jistiny ve výši 15 417,71 Kč domáhá též zaplacení smluvního úroku v kapitalizované výši 15 768,09 Kč (tj. 0,87% denně z nesplacené části jistiny), poplatku za vyplacení tranší úvěru v celkové výši 306,97 Kč, poplatků za volitelné služby „Presto“ ve výši 618,52 Kč, „Klidné spaní“ ve výši 98,82 Kč a „Informační SMS servis“ ve výši 25,92 Kč a smluvní pokuty ve výši 684,54 Kč. Žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky, žalovaný však žalobkyni dlužnou částku v plném rozsahu neuhradil. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě přes poučení a výzvy soudu nevyjádřil. Soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:3. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 25. 2. 2025 mezi žalobkyní a žalovaným soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový spotřebitelský úvěr s možností postupného i opakovaného čerpání až do výše schváleného kreditního rámce 63 600 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky s příslušenstvím vrátit v pravidelných denních splátkách. První denní splátka byla splatná dne 27. 3. 2025, celková splatnost úvěru byla stanovena na 19. 8. 2026. Všechny platby měly být hrazeny na účet žalobkyně pod variabilním symbolem , var. symbol, . Smlouva obsahovala přesně vymezené parametry úvěru, zejména pevnou denní úrokovou sazbu ve výši 0,866 %, celková roční procentní sazbu nákladů nebyla v úvěrové smlouvě uvedena. Poplatek za vyplacení tranše úvěru činil 1,99 % z čerpané částky. Žalovaný si při sjednání úvěru rovněž zvolil volitelné doplňkové služby, a to službu „Presto“, službu „Klidné spaní“ a službu „Informační servis SMS". Součástí úvěrové smlouvy bylo ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, ohledně níž by byl žalovaný v prodlení a o náhradě účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného. Nedílnou součástí Smlouvy tvoří Formulář SECCI, informace pro spotřebitele, Předpis denních splátek, souhlas se zpracováním osobních údajů a Všeobecné obchodní podmínky. Žalovaný uvedl v záhlaví smlouvy číslo účtu pro čerpání úvěru.4. Z dokumentu „Výpis o posouzení úvěruschopnosti“ ve spojení s dokumentem „identifikované příjmy“ soud zjistil, že žalobkyně posuzovala čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 24 500 Kč, který uvedl sám žalovaný. Žalovaný dále uvedl pravidelné měsíční výdaje na půjčky 5 000 Kč, výdaje na bydlení 4 000 Kč, další nezbytné výdaje 0 Kč a ostatní zbytné výdaje 4 000 Kč. Ve společně hospodařící domácnosti jsou 3 osoby, z toho 3 osoby s příjmem. Disponibilní měsíční příjem činil 16 700 Kč. Vypočítané minimální výdaje částku 7 270 Kč. Rezerva pro výdaje částku 500 Kč. Posouzení úvěruschopnosti bylo vyhodnoceno žalobkyní jako úspěšné.5. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila dne 25. 2. 2025 částku 5 000 Kč, dne 14. 3. 2025 částku 3 815 Kč, dne 3. 4. 2025 částku 4 008,23 Kč a dne 29. 4. 2025 částku 3 681,93 Kč. Platby byly žalobkyní žalovanému zaslány na bankovní účet, který žalovaný označil ve smlouvě.6. Z e-mailové výpovědi smlouvy ze dne 29. 8. 2025 soud zjistil, že žalobkyně informovala žalovaného o ukončení smlouvy pro prodlení, kdy nejstarší neuhrazená splátka byla ke dni odeslání 92 dní po splatnosti. Celková dlužná částka činila 33 485,51 Kč. Žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě celého dluhu.7. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 1. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení poskytnuté částky do 3 dnů od jejího doručení. Výzva byla zaslána žalovanému dne 30. 1. 2026, což vyplývá z podacího lístku. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil.8. Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí věci.9. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně uzavřela se žalovaným distančním způsobem, tj. prostřednictvím internetových stránek provozovaných žalobkyní, dne 25. 2. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému na jím uvedený bankovní účet č. , č. účtu, celkovou částku ve výši 16 505,16 Kč, a to platbou ze dne 25. 2. 2025 ve výši 5 000 Kč, ze dne 14. 3. 2025 ve výši 3 815 Kč, ze dne 3. 4. 2025 ve výši 4 008,23 Kč a ze dne 29. 4. 2025 ve výši 3 681,93 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky spolu se smluvním úrokem ve výši 0,866% denně, poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky a poplatky za volitelné služby, které si při sjednání úvěru aktivoval, konkrétně službu „Presto“, službu „Klidné spaní“ a službu „Informační SMS servis“. Úvěr měl žalovaný splácet prostřednictvím pravidelných denních splátek, přičemž první denní splátka byla splatná dne 27. 3. 2025. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, ke dni podání žaloby žalovaný žalobkyni uhradil částku 1 087,45 Kč. Žalobkyně vzhledem k absenci řádného a včasného splácení přistoupila ke dni 29. 8. 2025 k výpovědi úvěrové smlouvy a ke zesplatnění celého dluhu, o čemž byl žalovaný informován. Žalovaný dlužnou částku ke dni splatnosti neuhradil a dostal se tak do prodlení. Právní zástupce žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalovaný však ani na tuto výzvu nereagoval a dluh v plné výši neuhradil.10. Po právním zhodnocení skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.11. Hmotněprávní posouzení věci vychází zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel také z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění pozdějších předpisů. Bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný – spotřebitel – jednali o uzavření smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z.12. Soud po zhodnocení uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru dospěl k závěru, že tato je předně absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 576, § 577, § 580 a § 588 o. z., a to z důvodu rozporu jejího obsahu s dobrými mravy. Za rozhodující považuje soud zejména ujednání o výši úplaty za poskytnutí úvěru, podle něhož byl žalovaný povinen hradit smluvní úrok ve výši 0,866 % denně, tj. více jak 316 % ročně, což vyplývá přímo z údajů uvedených ve Smlouvě a jejích přílohách. Je-li toto srovnáno s průměrnou úrokovou sazbou u spotřebitelských úvěrů, takto extrémně vysoké úročení, kombinované s poplatkem za vyplacení každé tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky a dalšími pravidelnými poplatky za volitelné doplňkové služby („Presto“, „Klidné spaní“, „Informační SMS servis“), představuje nepřiměřenou a pro spotřebitele výrazně zatěžující úplatu, jejíž výše nemůže obstát z hlediska zásad poctivosti a slušnosti. Soud má za to, že takové nastavení ceny úvěru je již v rozporu s dobrými mravy. Jelikož se jedná o ujednání, které bylo pro žalobkyni nepochybně podstatné a určující pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru (bez něhož by k uzavření smlouvy zjevně nedošlo), nelze dospět k závěru, že by smlouva mohla obstát i bez této části. Smlouva je proto neplatná ex tunc jako celek, a to absolutně, ve smyslu § 588 o. z., k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. V tomto smyslu lze dále odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (např. rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, ), nikoli však úrok, který několikanásobně překračuje běžnou sazbu. V projednávané věci sjednaná denní úroková sazba 0,866 %, odpovídající ročnímu úroku přesahujícímu 316 % představuje extrémní odchylku od úrovně úročení, které lze považovat za přiměřené. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů bývají obecně vyšší než sazby bank, tato skutečnost nehraje roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku z hlediska dobrých mravů. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro bankovní instituce, vedlo by to k závěrům zakládajícím nepřípustnou nerovnost mezi poskytovateli úvěrů.13. Soud dále dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši úroku z úvěru zde možná není. Přistoupením k moderaci by byl oslaben preventivní účinek pravidla dobrých mravů a žalobkyně by nebyla motivována sjednávat podmínky úvěru v mezích poctivosti a férového jednání. Ostatně k moderaci nedochází ani v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z. (srov. rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. , spisová značka, ).14. Posuzovaná úvěrová smlouva včetně jejích nedílných příloh nadto neobstojí též z hlediska adekvátního prověřování úvěruschopnosti v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze smlouvy o úvěru a jejích nedílných příloh ve spojení s tvrzením žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně před poskytnutím úvěru nezkoumala dostatečně příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně nikterak neprokázala, že by blíže zkoumala pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalovaného, například výdaje na bydlení či na jeho další dluhy. Žalobkyně při procesu posuzovaní úvěruschopnosti vycházela primárně z tvrzení uvedeným žalovaným, adekvátní ověřování těchto tvrzení pak žalobkyně nikterak neprokázala (například doložením výplatních pásek žalovaného, nájemní smlouvy žalovaného, popř. výpisů z účtu žalovaného či výpisů z příslušných evidencí a databází). V daném případě tedy nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde „nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. V poměrech projednávané věci lze uzavřít, že žalobkyně svou povinnost stanovenou ji zákonem nesplnila, když posouzení úvěruschopnosti žalovaného řádně neprovedla, zejména podrobně nezjišťovala a především neověřovala skutečné příjmy a skutečné výdaje žalované. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů v daném případě nemohlo dojít. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou ji zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo převážně formálně na základě údajů poskytnutých od žalovaného. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je taktéž absolutní neplatnost dotčené smlouvy o úvěru a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).15. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.16. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný od žalobkyně na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy převzal celkem částku ve výši 16 505,16 Kč, na tuto částku žalobkyni uhradil částku 1 087,45 Kč. Práva a povinnosti mezi účastníky soud posoudil podle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného podle § 2993 o. z., neboť žalovaný obdržel plnění z absolutně neplatného právního jednání. Soud proto žalovanému uložil povinnost vrátit žalobkyni jistinu ve výši 15 417,71 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Soud neopomněl, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na pasivitu žalovaného však vycházel z předpokladu, že žalovaný byl schopen jistinu vrátit na výzvu žalobkyně. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění. Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když předžalobní výzva ze dne 28. 1. 2026, byla žalobkyní odeslána dne 30. 1. 2026. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalované dne 2. 2. 2026. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu do 3 dnů od doručení výzvy, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem následujícím, 6. 2. 2026, do prodlení, žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., jehož výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).17. V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu výrokem II. zamítl (32 920,57 Kč mínus 15 417,71 Kč = 17 502,76 Kč), neboť při absolutní neplatnosti smlouvy jako celku jsou neplatná veškerá ujednání smlouvy o výši úroků, poplatků a sankcí, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.18. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalovaného (53,17 %) převážil úspěch žalobkyně (46,83 %). Jelikož však z obsahu spisu nevyplynulo, že by žalované v souvislosti s tímto řízením vznikly jakékoli účelně vynaložené náklady, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).