17 C 140/2026-14 – Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2026 domáhal po žalované zaplacení částky 16 799,34 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že původní věřitel (spol. , právnická osoba, ., IČO , IČO, ) uzavřel dne 12. 10. 2023 se žalovanou smlouvu o úvěru pod č. , Anonymizováno, , a to prostřednictvím internetových stránek původního věřitele. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč (připsáním na označený účet č. , č. účtu, ), a to dne 12. 10. 2023 platbou ve výši 10 000 Kč. Úvěr měl být splacen formou pravidelných měsíčních splátek do 12. 1. 2024, a to spolu s poplatkem (úrokem) ve výši 6 799,34 Kč. Žalovaná se tedy celkem zavázala k úhradě částky ve výši 16 799,34 Kč. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobce podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025, což bylo žalované oznámeno. Žalované byla zaslána předžalobní výzva právní zástupkyně žalobce, ani na tu však žalovaná nereagovala. Žalobce soudu navrhl, aby v případě, že by soud neměl nárok žalobce za prokázaný, posoudil nárok v části jistiny žalované částky jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované.Žalovaná se k žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřila.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).Na základě účastníky předložených listin soud vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce – spol. , právnická osoba, ., IČO , IČO, – dne 12. 10. 2023 smlouvu o úvěru, podle které byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč. Úvěr měl být splacen do 12. 1. 2024 s poplatkem (úrokem) ve výši 6 799,34 Kč. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by původní věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost žalované. Žalovaná však poskytnutý úvěr původnímu věřiteli nehradila řádně a včas, když také v rámci řízení zůstala zcela nečinnou. Pohledávka za žalovanou byla postoupena z právního předchůdce na žalobce dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025, což bylo žalované oznámeno (viz smlouva o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení). Žalobce zaslal před podáním žaloby žalované dne 20. 10. 2025 předžalobní výzvu. Žalovaná dluh v průběhu řízení nesporovala – nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by žalovaná dluh zaplatila, nebo vznesena jiná námitka proti opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku.Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.Soud po důkladném zhodnocení práv a povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 576, § 577 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a to z důvodu rozporu jejího obsahu s dobrými mravy. Za rozhodující považuje soud zejména ujednání o výši úplaty za poskytnutí úvěru, podle něhož byla žalovaná povinna hradit smluvní úrok ve výši 40 % ročně, přičemž smluvní RPSN činilo 3 627,84 %, což vyplývá přímo z údajů uvedených ve smlouvě a jejích přílohách. Je-li toto srovnáno s průměrnou úrokovou sazbou u spotřebitelských úvěrů, kterou ČNB uvádí kolem 9 % ročně pro nové spotřebitelské úvěry domácnostem (v dřívějších obdobích uváděno i kolem 7 – 10 %, údaj např. z června 2024 činil přibližně 9,1 %), takto extrémně vysoké úročení představuje podle názoru soudu nepřiměřenou a pro spotřebitele výrazně zatěžující úplatu, jejíž výše nemůže obstát z hlediska zásad poctivosti a slušnosti. Soud má za to, že takové nastavení ceny úvěru je již svou povahou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. a že nemravnost ujednání o úplatě je natolik závažná, že zasahuje do samotné podstaty právního jednání. Jelikož se jedná o ujednání, které bylo pro žalobce nepochybně podstatné a určující pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru (bez něhož by k uzavření smlouvy zjevně nedošlo), nelze dospět k závěru, že by smlouva mohla obstát i bez této části. Smlouva je proto neplatná ex tunc jako celek, a to absolutně, ve smyslu § 588 o. z., k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti.V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli však úrok, který několikanásobně překračuje běžnou sazbu. V projednávané věci sjednaný roční úrok přesahující 40 % a RPSN ve výši 3 627,84 %, představují zcela extrémní odchylku od úrovně úročení, které lze považovat za přiměřené. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů bývají obecně vyšší než sazby bank, tato skutečnost nehraje roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku z hlediska dobrých mravů. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro bankovní instituce, vedlo by to k závěrům zakládajícím nepřípustnou nerovnost mezi poskytovateli úvěrů. Soud dále dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši úroku z úvěru zde možná není. Přistoupením k moderaci by byl oslaben preventivní účinek pravidla dobrých mravů a žalobce by nebyl motivován sjednávat podmínky úvěru v mezích poctivosti a férového jednání. Ostatně k moderaci nedochází ani v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z. (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 47 Co 87/2023).Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala z titulu ex tunc neplatné smlouvy peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které představují částku poskytnutou žalobcem dne 12. 10. 2023, a z této částky žalovaná ničeho neuhradila. Práva a povinnosti mezi účastníky soud posoudil podle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované podle § 2993 o. z., neboť žalovaná obdržela plnění z absolutně neplatného právního jednání. Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky 10 000 Kč, odpovídající rozsahu jejího bezdůvodného obohacení. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet ze smluvně stanoveného data splatnosti dluhu ani z mechaniky smluvního splácení. Soud proto pro účely stanovení prodlení žalované vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož nemají-li strany sjednáno, kdy má být dluh splněn, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Tímto okamžikem je doručení výzvy k plnění. Předžalobní výzva byla žalobcem odeslána dne 20. 10. 2025. Podle domněnky doby dojití dle § 573 o. z. se má za to, že zásilka zaslaná na adresu žalované došla třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 23. 10. 2025. Žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, a proto se dostala do prodlení od 24. 10. 2025, tj. následujícího dne po doručení výzvy. Žalobce má tak vůči žalované právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., jehož výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).V celém zbývajícím rozsahu, tj. ohledně smluvního úroku, soud žalobu výrokem II. zamítl. Při absolutní neplatnosti smlouvy jako celku jsou neplatná veškerá její ujednání o výši úroků, poplatků a sankcí, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, pokud by strany neplatnost rozpoznaly včas. Soud má za to, že výše sjednaného úroku a RPSN byla natolik excesivní, že tvořila podstatnou náležitost smlouvy, bez níž by žalobce úvěr neposkytl. Vzhledem k tomu, že smlouva byla shledána absolutně neplatnou, nelze na jejím základě přiznat žádné plnění nad rámec povinnosti žalované vydat přijaté bezdůvodné obohacení, jak je uvedeno ve výroku I., a z tohoto důvodu musela být žaloba ve zbytku zamítnuta (výrok II.).O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl úspěšný v rozsahu přiznané částky 10 000 Kč, naopak žalovaná byla úspěšná v rozsahu zamítnuté částky 6 799,34 Kč. Úspěch žalobce činí 59,53 % a úspěch žalované 40,47 %, rozdíl v míře úspěchu je tedy 19,06 %. Při stanovení výše odměny advokátky žalobce soud vyšel z vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též „Advokátní tarif“). Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce se opakovaně domáhá svých nároků ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž