6 C 193/2020-26 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 048,92 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne 9. 2. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal k řádnému splácení a to i s úrokem a poplatky ve výši 8 917 Kč. Tuto svoji povinnost si však neplnil a ocitl se v prodlení. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen na jistině částku 8 968 Kč a na poplatcích 6 080,76 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení, který za období od [datum] do [datum] kapitalizovala částkou 1 614,33 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 8 968,16 Kč od [datum] do zaplacení, který za období od [datum] do [datum] kapitalizovala částkou 3 214,84 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný. 3. Soud ve věci provedl následující důkazy a z předložených listin zjistil následující skutkový stav. 4. Právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], podepsala s žalovaným dne 9. 2. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal takto poskytnuté prostředky splácet v 60-ti pravidelných týdenních splátkách ve výši 316 Kč (poslední splátka měla být ve výši 273 Kč) v hotovosti společně s úrokem sjednaným ve výši 1 789 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 720 Kč a inkasním poplatkem ve výši 4 408 Kč. Celková dlužná částka tak činila 18 317 Kč a celkové náklady úvěru 8 317Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Smluvní podmínky, v nichž bylo sjednáno, že úroková sazba činí 29 % p. a., přičemž je stanovena jako pevná, po celou sjednanou dobu trvání smlouvy a v případě, že dojde k prodloužení účinnosti smlouvy v důsledku prodlení žalovaného se splácením půjčky, nebude v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání smlouvy jistina úročena. V čl. 12 podmínek bylo sjednáno, že v případě, kdy zákazník včas nesplní svou povinnost uhradit příslušnou splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části půjčky. V čl. 8 podmínek bylo sjednáno, že jakékoliv splátky celkové dlužné částky budou započteny nejprve na splatný poplatek a poté na jistinu. 5. Žalovaný na půjčku dle tabulky umoření uhradil částku 2 236 Kč. Uhrazené částky byly započteny na dlužnou jistinu, ta tak činila ke dni zesplatnění 8 968,16 Kč, a na poplatky včetně úroku, které ke dni zesplatnění činily 6 080,76 Kč. 6. Dle zákaznické karty byl žalovaný zaměstnaný s příjmem 13 281 Kč a dalšími příjmy 4 000 Kč, a odhadované měsíční výdaje činily 9 000 Kč, přičemž v ověřených dokumentech byla uvedena pracovní smlouva a 3 výplatní pásky. Žalovaný dále uvedl, že bydlí v nájmu a nemá jiné zápůjčky. 7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což mu bylo oznámeno dopisem z téhož dne obsahujícím zároveň výzvu k úhradě, který byl odeslán dle podacího lístku 17. 7. 2019. Dopisem ze dne 12. 3. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce, aby uhradil dlužnou částku pod hrozbou podání žaloby. Dopis byl dle podacího lístku odeslán následujícího dne. 8. Dle § 2390 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník“)., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 9. Dle § 2392 odst. 1 obč. zák., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 10. Dle ustanovení § 2399 obč. zák., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 11. Dle ustanovení § 1970 obč. zák., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Dle ustanovení § 588 obč. zák., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 15. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: 17. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku. Žalovanému byly při podpisu smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit v dohodnuté lhůtě i s příslušenstvím. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 občanského zákoníku. Soud však má za to, že s ohledem na žalovaného, jako spotřebitele, je soud povinen zkoumat, zda byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé tohoto zákona vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu vztahující se k problematice posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) dospívá k závěru, že na neplatnost smlouvy o úvěru je nutno nahlížet jako na neplatnost absolutní, neboť nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, dotýká se společnosti jako celku. 18. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž